„Smutek mám v sobě neustále. Už mě ale neničí,” říká Unni, jejíž dcera byla zavražděna na Utøye
„Když k tomu došlo, potřebovala jsem s tím traumatem a lítostí pracovat v pozitivním duchu. Nechtěla jsem od bolesti utíkat, naopak jsem šla přímo do ní. To byla má cesta,” začíná své vyprávění Unni, matka Andrine, které bylo v roce 2011 šestnáct let. Spolu s přáteli odjela na letní tábor na ostrov Utøya. Zpátky se už nevrátila.
„Často o svém životě přemýšlím jako o domě. A ten 22. červenec rozbořil. Celé ty roky, co následovaly, jsem se ho snažila znovu postavit. Některé věci jsem si z něj chtěla ponechat, současně se v něm objevilo mnoho nového. Dům má hodně pokojů a je tam taky jeden, který je jen o Andrine a mně,” říká Unni. Obnova pomyslného domu pro ni ale nebyla vůbec snadná. Musela najít své nové já. Pomohlo i každodenní cvičení nepředvídatelných situací. „Například nakupování bylo neskutečně těžké. Protože nakupovat jsme chodily často s Andrine. Nějakou dobu mi dělalo problémy také vaření. Byla jsem zvyklá vařit pro tři. A najednou jsem měla dělat jídlo jen pro dva. Učila jsem se poslouchat Andrininu hudbu. Potřebovala jsem být připravená na to, že někde třeba začne hrát – v rádiu nebo v obchodě. Abych nezačala brečet,” vysvětluje.
Čtěte také
Na ostrově Utøya 11. července 2011 zemřelo 69 mladých lidí, kteří byli z celého Norska. V okrese, kde Unni žije, jsou tak i další rodiny, které o své potomky ten den přišli. Pravidelně se scházejí na večeře, jezdí spolu na dovolené. „Nemyslím, že mě mohou lidé opravdu pochopit, museli by být v mé kůži. Jsou ale lidé, kteří mě opravdu chápou. A to jsou rodiče, kterým se stalo to samé. Často se scházíme. A to je skvělé. Protože můžeme být konečně sami sebou. A nemyslete si, hodně se nasmějeme,” přiznává Unni.
22. července 2011 odpoledne odpálil téměř třicetiletý norský pravicový extremista Anders Behring Breivik ve vládní čtvrti v centru Osla téměř tunu výbušniny v bílé dodávce. Zabil osm lidí. Následně na ostrově Utøya, kde právě probíhal letní tábor mládežnické odnože tehdejší vládnoucí Strany práce, postřílel 69 mladých lidí.
Přes to všechno však Unni připouští, že si všude s sebou nosí nekonečný smutek. „Už mě to ale neničí,” říká. A doplňuje jednu radu, na níž přišla: „Je nesmírně důležité mluvit o svých pocitech. Můžete mít sice obavy, že to lidé nechtějí poslouchat. Já mám ale zkušenost, že když o pocitech mluvíte, lidé vás podpoří. Když je sdílíš, zlepší se to.”
Jaká Andrine byla? Co Unni pomohlo při vyrovnávání se se ztrátou nejmladší dcery? A může tak silný zármutek z nečekané ztráty odejít? O tom je pátá epizoda sedmidílné podcastové série Přežít: Utoya a Oslo.
Série byla natočena ve spolupráci s produkční společností Subjektiv za podpory Norských fondů. Partnerem projektu je Centrum 22. července v Oslu.
Poslouchejte Přežít: Utøya a Oslo i v anglickém originále. / Listen Surviving Utøya and Oslo also in English.
Související
-
“I always have the sorrow in me, but it doesn’t destroy me,” says Unni, whose daughter died on Utøya
Unni, mother of Andrine, reveals her feelings about the fact that her daughter Andrine left with her friends for the summer camp on Utøya island and never came back.
-
„Dělám, co můžu, abych přežila,” říká Cecilie. Na Utøye byla třikrát postřelena
Cecilia byla jednou z účastnic letního tábora na ostrově Utøya. Druhá epizoda podcastové série Přežít: Utøya a Oslo je intimním dvojportrétem Cecilie a její matky Elin.
-
„Ten policista kamarádku třikrát zblízka střelil.“ Co přesně se stalo na ostrově Utøya a v Oslu?
První epizoda sedmidílné podcastové série Přežít: Utøya a Oslo odvypráví, k čemu přesně došlo. Na pozadí oficiálních zpráv je popíší ti, kteří je zažili na vlastní kůži.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
