Pro české politiky je maso pořád posvátné. Dovede nás k vegetariánství neviditelná ruka trhu?

Velká horka trápí nejen lidi, ale i zvířata. A chovatelé se jim samozřejmě snaží tyto dny co nejvíc zpříjemnit. Ve velkokapacitním kravíně v Lomci u Klatov k tomu například slouží speciální ventilátory
Velká horka trápí nejen lidi, ale i zvířata. A chovatelé se jim samozřejmě snaží tyto dny co nejvíc zpříjemnit. Ve velkokapacitním kravíně v Lomci u Klatov k tomu například slouží speciální ventilátory

V Česku Vojtěch Filip veřejně truchlí nad nedostatkem vepřového masa, v Británii naopak londýnská univerzita Goldsmith v rámci odpovědnosti vůči životnímu prostředí škrtá z menu v jídelně hovězí maso. Dobrovolné omezení spotřeby masa je zárodek institucionálního trendu, který postupně spustili sami spotřebitelé. A zájem občanů o důsledky vlastní spotřeby lze vidět bez ohledu na nezájem státu i u nás. Není to tedy zelená diktatura, ale trh.

Každý z nás sní ročně v průměru 75 kilo masa. To je pořádná flákota den co den. Bez masa se obejde málokterý pokrm a jeho neustálá spotřeba se stala součástí kultury a pomalu i lidským právem západní civilizace. Právě tak například v Německu pohlíží na maso daňový systém, který ho zatížil mnohem menší, tedy 7% daní oproti běžné 19% spotřební dani. Politický návrh na narovnání daně z masa v zájmu zlepšení kvality chovů i snížení spotřeby ale vyvolává poprask i u nás. Zelená totalita, duch vegetariána Hitlera, diktát horší než mnichovský.

Nejrůznější občanské iniciativy dlouho marně vysvětlovaly, jaký ničivý dopad na klima, krajinu a půdu má živočišná výroba. Zákazníkům se u pultu v masně nechtělo příliš přemýšlet o tom, že například k produkci jednoho kilogramu hovězího masa je potřeba 6,5 kg zrní, 36 kg objemového krmiva a 155 litrů vody. A že je to mrhání zdroji, kterých nemáme nazbyt. Citelné klimatické potíže a důsledky zplundrovaného zemědělství ale udělaly svoje a už dřív náladu ve společnosti pomohly změnit televizní záběry dokládající hrozivé podmínky zvířat ve velkochovech.

Zvyšující se poznatky o potřebách zvířat a důsledcích rozsáhlé živočišné výroby bohužel stále narážejí na zeď politiků, evropská legislativa je liknavá a naše ministerstvo zemědělství logicky ještě liknavější. Tu a tam se nějaké opatření zavede, ale tak, aby to preferované velkochovatele moc nebolelo. Proměna už ale vzlíná odspodu a veřejné mínění i kapsa spotřebitele ukazují značnou sílu. Bez ohledu na nezájem státu a zajetý systém živočišné výroby se situace na trhu mění.

Pokud mohla britská univerzita vyřadit hovězí z jídelníčku bez toho, aby nastal odliv profesorů a studentů na školy, kde si flákotu v klidu dají, dá se čekat, že se přidají další instituce. Znamená to dát najevo, že jim ekologický kontext jejich činnosti není ukradený a jsou aktivními hráči na trhu. Není to žádný atak na lidskou svobodu. Kuchařky na Goldsmith nikomu nebrání dát si steak kdekoli jinde. A i u nás na vzrůstající citlivost spotřebitelů vůči životnímu prostředí i podmínkám chovů reaguje stále více tržních subjektů.

Jatka, kráva, krávy, hovězí půlky, hovězí maso

Alternativní infrastruktura tu už je. Na trhu se postupně etablovaly menší farmy, kterým záleží na tom, jak se jejich zvířatům žije a čím je krmí. Zažívají čím dál větší zájem o své produkty, byť jsou dražší. Supermarkety mají větší zájem o jejich zboží, do nabídky je zařazují rozvážkové služby, dobrým původem masa se chlubívají restaurace. Vyšší cenou mimo jiné ukazují na pravou podstatu masa – totiž že je ve všech směrech luxus. Slovo v zemědělské politice mají i nikým nevolené obchodní řetězce. Většina z nich například přijala závazek, že přestane do roku 2025 vykupovat vejce z klecových chovů.

Konzervativci vyznávající zavedený řád jako věčnou hodnotu se bojí, že je bude do veganství, vegetariánství nebo nižší spotřeby masa někdo nutit, ale nic takového není reálné ani potřebné. Motorem změny je tady trh. Roste počet lidí ochotných za citlivě získané maso platit více, supermarkety samy tlačí na standardy chovů, existují farmáři ochotní nemít zisk na prvním místě, kteří přesto vydělají. To jasně ukazuje, že skromnější cesta je možná i žádoucí. Svou nečinností, bojem za zájmy velkochovů a nízkou podporou menších ekologických farmářů se stát dostává na druhou kolej. I bez politické vůle je lidem čím dál jasnější, že utrpení zvířat a zkáza půdy i klimatu nejsou v zájmu nikoho z nás. Pokud nepřijde změna shora, můžeme to alespoň efektivně změnit prostřednictvím vlastní peněženky.

Proč stát nechce řešit dopady zemědělských velkochovů na životní prostředí? A dokážou tento problém vyřešit tržní mechanismy? Poslechněte si komentář Ivo Bystřičana.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.