Prolomit vlny: Bagetelizovaná angažovanost

Demonstrace hnutí Okupujte Wall Street, 14. října 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Demonstrace hnutí Okupujte Wall Street, 14. října 2011
0:00
/
0:00

„Uzenářské výklady svítily jako oltáře v kostele / při bohoslužbě ranní, / na jejich stupních bych vydržel klečeti nejdéle“ povzdychl si kdysi dávno Jaroslav Seifert. Byl začátek 20. let minulého století a proletáři ze Žižkova měli vážně hlad.

Snili o revoluci, spravedlivějším řádu světa, pádu kapitalismu a o tom, jak si i oni naplní žaludky v chrámech konzumu. Těžko říci, jak by se jim líbila naše současná „revoluce“, při níž člověk nejen že prospěje spravedlivé ideji, ale ještě se zdarma nadlábne. Není nad to odnést si s produktem i dobrý pocit. To je prostě k nezaplacení.

Kampaně, které současný konzumerismus používají jako nástroj pomoci trpícím, mě nepřestávají fascinovat. Mají v sobě zakódováno absurdní poselství: svět se dá změnit jen tak, že nezměníme nic. Chcete-li něco dělat, konzumujte víc. Vedle dvaceti procent zubní pasty zdarma si můžeme domů odnést i hřejivý pocit osvíceného světa-nápravce. Revoluce, odpor, spravedlnost, nespokojenost, to vše se stává dobře prodejnou komoditou, účinným reklamním sloganem.

Skvěle tuto manipulaci, která tvoří pevnou součást naší reality, můžeme pozorovat na letošním Jednom světě. Festival dokumentárního filmu, jinak samozřejmě záslužný a nepostradatelný zdroj poznání toho, co se děje mimo selektivní oko médií, zaštítil český řetězec bageterií. Jeho reklamní kampaň je úsměvně upřímná. Naivistické heslo „s prázdným žaludkem revoluci neuděláš“ by snad člověk ještě přešel, i když se zdá, že revoluce v něm splývá s kotrmelcem vzad nebo s pivem na ex. Horší už je to s nabádáním, že je na čase zaujmout postoj. Aspoň na 14 dní. Angažovanost je zkrátka jen další póza. Trend. Pomíjivá kratochvíle, stimul na jedno použití. Výstřelek. Kafe bez kofeinu.

02580989.jpeg

Podobná bagatelizace (bagetelizace?) odbojného a kritického postoje je pevnou komponentou „továrny na realitu“, kterou britský filozof Mark Fisher nazývá kapitalistickým realismem. Vždy mi v podobných situacích naskočí jeho apel: „Abychom se opět stali reálnou politickou silou, musíme si nejprve přiznat aktivní podíl naší vlastní touhy na chodu nelítostné mašinérie Kapitálu. Projektováním zla a nevědomosti na fantasmatické Druhé popíráme náš aktivní podíl ve strukturách planetárního útlaku.“ A pak hned nastoupí tupá bezmoc. Přiznat, to ano. Ale co dál? Snad mi to ona bageta zdarma, odměna za mou chvilkovou angažovanost, napoví.