Prolomit vlny: Falešný konec animace v Čechách

02032948.jpeg
02032948.jpeg
0:00
/
0:00

Po menším úspěchu, než jaký se od druhého pokračování prvního 3D animovaného celovečerního snímku Kozí příběh očekával, prohlásil jeho režisér a producent Jan Tománek, že dělat v Čechách animaci nemá cenu. Do jisté míry měl pravdu.

Nicméně první víkendová čísla tržeb filmové adaptace slavného Čtyřlístku to nepotvrzují zcela. Animákům českého původu, provází-li je dostatečná a hutná marketingová podpora, se docela daří. Na to, aby vracely investorům vklad skrze pokladny, však nemají. Jan Tománek se tedy rozhodl, že jeho studio se bude věnovat vývoji světově úspěšného grafického softwaru – je jím realtimový renderer Furryball – a výrobu vlastních filmů pověsí na hřebíček, čímž prospěl české (a nejen české) kinematografii nejvíce.

Čtyřlístek stál třicet milionů korun a za první víkend utržil v kinech nějakých sedm. To však nejsou peníze, které uvidí jeho producenti. K nim se z pokladen kin dostane jen pár procent. Čtyřlístek je však prošpikován reklamou, product placementem a sponzory, takže jeho cílová částka, aby se zaplatil, nebude tak vysoká. Oproti osmdesáti milionům Aloise Nebela je to vlastně pakatel. Každého producenta by však potěšilo, kdyby něco vydělal – o to totiž v komerční kinematografii běží. Skrze regionální filmový průmysl, a to hlavně jeho animovanou část, to však jde jen stěží. Konkurence je obrovská, náklady a časová náročnost nezměrné, výsledky vachrlaté a na hranici koukatelnosti. Tvorba animace se u nás pohybuje mezi bláznovstvím, snahou o parafrázi národního obrození, kutilskou vášní, blaženou nevědomostí a mecenášstvím, do něhož pronikne sem tam nějaký tržní záměr.

02778950.jpeg

Nevěšme však hlavu. Spíše než tvořit vlastní polovičaté zábavní produkty, může kdysi vyhlášená česká animace, přestože ztratila řemeslnou úroveň, kvalitu a talent, čekat záchranu jak v odvětví počítačových her, tak v méně exponovaných žánrech, jako je třeba docudrama. Právě netradiční použití animace má na evropském filmovém trhu šanci, nevyžaduje tak vysokou kvalitativní a technologickou úroveň vstupu a výstupu, umožňuje experimentovat a stojí na individualitě a autorství, které se v českém uměleckém školství stále tlačí jako jediná možná cesta k animované tvorbě.

Lepší než sledovat ubohou nápodobu hollywoodských trháků, která se povětšinou schovává za pochybný mýtus o něčem malém hezkém a českém, si raději půjdu zatančit Valčík s Bašírem. Ačkoli mi komerční propad Aloise Nebela podtrhává při mém tvrzení nohy, připomeňme, že se jednalo o film nepochopitelně předražený a s překombinovaným výrobním procesem, pramenícím z nezkušenosti režiséra i producenta, k němuž nemuselo dojít. V riskantním hledání nových cest se totiž skrývá šance spíš než ve šnečím plazení se po těch prošlapaných. Kýžené ovoce úspěchu na jejím konci je stejně již dávno otrháno.

02625010.jpeg