Prolomit vlny: Je tohle moje tělo?

Nedávno jsem se svými kamarádkami v rámci našeho blogu nafotila editorial. Na některých fotkách jsme jen v prádle. Stály jsme si za tím, že nechceme na fotkách žádné výrazné úpravy, musíme to být my. Když jsem dostala do rukou celý tenhle „neobroušený“ fotomateriál, první, co jsem začala takřka nevědomky kontrolovat, bylo moje břicho a prsa. Přes věškeré moje pozitivní přesvědčení a sebevědomí jsem zjišťovala, že existují fotky, které za žádnou cenu mým soukromým sítem prostě nesmí projít. Úhly, ze kterých mi dělá problémy se vidět sama, natož aby mě tak viděl kdokoli jiný. Odhalit se znamená dát se všanc, to samozřejmě ví každý, moje prozření ovšem bylo, že nejhorší je dát se všanc sama sobě. Moje autocenzura je jistě ovlivněná společností, estetickými kritérii, která se mnou rostla. Najednou jsem dospělá žena a přes veškerou uvědomělost zjišťuju, jak moc jsem vlastně zmatená.

Vývařovna|foto: Alexandra Hrašková, Vývařovna

Herečka, scenáristka a spisovatelka Lena Dunham, která se před pár týdny objevila jako tvář kampaně na spodní prádlo, ve které se ukazuje bez retuše, nám už nějakou dobu nastavuje – a nutno říct, že pro mě často dost nepříjemné – zrcadlo toho, jak vnímáme ženské tělo „takové, jaké je“. V kultovním seriálu Girls, jehož je autorkou, také od začátku neváhala jít do scén a momentů, které nemusí být divákovi, zvyklému na určité standardy ženského těla v médiích, zrovna po srsti. I já jsem měla občas skoro fyzicky nepříjemný pocit při konfrontaci s realitou jejího obnaženého těla. Je to jako instinkt, který ve mně dřímá, instinkt srovnávání: mám menší zadek než ona, větší rty než ona, mám delší nohy než ona, větší prsa. Holky mají tendenci se porovnávat, jakkoli s tím bojují nebo to prostě neřeší. Je to přirozený boj o vlastní potvrzení a o uznání – ano, i na základě fyzických parametrů. Nakolik s tím také souvisí jistá selektivní hierarchie, do které se vědomě i nevědomky dosazují při hledání potanciálního partnera, je jen další položkou v tomhle zvláštním seznamu sebepřijetí skrz vlastní tělo.

Nahá jsi krásná

Zmíněná Dunham má za sebou navíc zajímavou epizodu, která tuto problematiku zmatenosti skvěle a doslovně ilustruje. Dunham nařkla španělský módní magazín, že nechal bez jejího vědomí vyretušovat její portrét na titulní straně. Magazín jí obratem odpověděl originální fotkou s poukazem na to, že nic nebylo retušováno, pouze obrázek přizpůsobili správnému formátu. Dunham se časopisu omluvila a zároveň přiznala znepokojivou věc: vidím své tělo a nevím, jestli je skutečně moje. Realita versus sebeprojekce. Snažíme se samy sebe mít rády skrze tělo, které nám nepatří. Snažíme se mít rády samy sebe skrze projekci, kterou nám od malička předkládá společnost, rodina, první partner.

I realita vlastního těla je manipulovatelná. Vzpomeňme si na reality show, ve které moderátor a laskavý průvodce soutěžní proměnou, kadeřník Libor Šula, nastavuje soutěžícím zrcadlo jejich vlastního těla. Před zraky kamer a diváků odhaluje billboard v nadživotní velikosti se ženou v prádle, která se konfrontuje nejen sama se sebou, ale navíc se situací, kdy je její odhalené tělo vydáno napospas náhodným kolemjdoucím, kteří mají za úkol se k němu vyjádřit. Ve světle dnešního trendu pozitivního vnímání vlastního těla se tato zkušenost zdá jako bizarní epizoda, ovšem celkem nepohodlná a bolavá. Celé to navíc umocňuje fakt, že Šulova reality show si kladla za cíl „pozitivní proměnu“ soutěžících a zvýšení jejich sebevědomí.

Nechci být pokrytec, jsem „jenom“ zmatená. Je tohle skutečně moje tělo? Jak ho vidíte vy? Poznávám ho ještě já? Je moje břicho v pořádku? A tvar mých prsou? A na co budete myslet vy, až budete na pláži hodnotit ostatní? Až témeř podvědomě zakroutíte hlavou nad houfem Britek nebo Američanek v mikrošortkách, které nenechávají prostor pro imaginaci? Až budete na Tinderu swipeovat doleva?