Prolomit vlny: Na Novém zlínském salonu chyběly ženy. Pomohla kritika ke změně?

6. červen 2017

Výstavu nazvanou Nový zlínský salon pořádá každé tři roky Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně. Letošní přehlídka způsobila emotivní internetovou debatu ještě dřív, než ji většina diskutérů vůbec navštívila. Na problém upozornila na webu Artalk umělkyně Sláva Sobotovičová. Na výstavě s názvem Co je současný obraz? je z celkového počtu 34 zastoupených pouze jediná žena.

Výběr přitom nebyl pod taktovkou jediného kurátora, ale sedmi oslovených, kteří měli svou volbou formulovat odpověď na titulní otázku. Místo nahodilého výběru „výrazných autorů“ měli tentokrát kurátoři následovat své teoretické úvahy. Galerie se tím snažila zrevidovat původní koncepci „salonu“. Patrně i kvůli složitějšímu rozdělení kompetencí jí ale unikl finální nepoměr.

Kam se ztrácí autorky?

Kauza nabrala spád ve chvíli, kdy jsem se vracela z výstavy ve vídeňském MUMOKu, kde se právě prezentuje umění feministické avantgardy 70. let. Už před čtyřiceti lety umělkyně poukazovaly na fakt, že veřejné instituce ve své sbírkotvorné i výstavní činnosti nedostatečně akceptují ženy. Proti diskriminaci se ale tehdy autorky ohrazovaly i vlastním uměním. Uvnitř vídeňského muzea tento emancipační boj působil jako dávná historická etapa. Ale do Zlína zřejmě feminismus ještě nedorazil.

Komentář Sobotovičové následovala výzva podepsaná padesáti osobami aktivními na umělecké scéně. Organizátory nabádala k ukončení přehlídky a umělce ke stažení svých děl z výstavy. I s ohledem na nedalekou vídeňskou přehlídku se to zdálo jako přiměřená odpověď na to, že veřejná instituce nezohledňuje základní kritéria rovnosti. Mimoděk tím vysílá zprávu o tom, že nositeli zásadních tendencí v umění jsou dnes téměř výhradně muži. Výzvu jsem tedy sama podepsala.

Její publikování provázela názorová smršť s přispěním odborné i laické veřejnosti. Radikálně formulované požadavky jsou údajně přehnané a nerovnovážný poměr vznikl náhodou. Kauza tak v umělecké obci zafungovala jako průzkum. Ukázalo se, že velké množství umělců a umělkyň a také kurátorů a kurátorek vzniklou situaci nepovažuje za problematickou. Výzva pomohla odkrýt fakt, že pro mnoho lidí jsou umělkyně na české a slovenské scéně tak neviditelné, že jejich absenci na přehlídce považují za přirozenou. Spíš než by odpověděla na otázku Co je současný obraz?, zviditelnila výstava schémata a automatismy, na základě jakých vzniká povědomí o současném umění.

Neberte nám předsudky

Můžeme všeobecně pochybovat o tom, zda je negativní kritika s destruktivním apelem dobrým nástrojem k rozvíjení umění. Můžeme spekulovat nad tím, jestli byl požadavek zrušit přehlídku promyšlen do detailů. Neochota přehodnotit, na základě jakých subjektivních preferencí vznikají výstavy obecně pojednávající o současném umění, ale k rozvíjení pojetí současného obrazu určitě nepomůže. Jelikož reakcím na výzvu se již věnoval komentář Jiřího Ptáčka uveřejněný na Artalku, podívejme se spíš na to, k jakým gestům dosud těžko přehledná výměna názorů dospěla. Za zmínku stojí rozpačitá reakce vedení galerie i několik pozitivních obratů.

Už pod výzvou publikovanou online se objevila vyjádření některých kurátorů výstavy. Kromě náznaků sebezpytu i zatvrzelých obhajob vlastního jednání se v nich objevila polemika nad procesem výběru zastoupených umělců. Ředitel galerie Václav Mílek se pokusil hájit svobodnou volbu kurátorů a zaštítil se přitom potřebou přesně definovat určitou myšlenku: „Pokud bychom své sdělení vyjádřili prostřednictvím jiných děl (třeba takových, jejichž autorkami jsou ženy…), bezpochyby by se jednalo o jiné sdělení.“ Sám si tak odpovídá a bezděčně poukazuje na klíčový problém. Přednastavené teoretické rámce a témata, která jsou na jejich základě označena jako stěžejní, determinují náš výběr. To, že se českým a slovenským umělkyním nedaří do těchto šablon zapadat, není jejich vina. Začarovaný kruh může přerušit jen změna jejich nevědomého používání.

Namísto bojkotu se výstava rozšiřuje

Umělec Martin Kohout zveřejnil na Facebooku vlastní reakci na výzvu a navrhl přenechat své místo na výstavě videu feministického kolektivu Čtvrtá vlna. Po dohodě s kurátorem jeho sekce, Markem Pokorným, došlo k ještě jiné, podstatnější změně. Pokorný vybídl i všechny ostatní jím vybrané umělce, aby každý doporučil jednu autorku zapadající do konceptu. Výstava se tedy po Čtvrté vlně rozšířila i o další tři umělkyně. Čtvrtá autorka Lenka Vítková odmítla dílo dodat. Vzhledem k tomu, že již podepsala výzvu fakticky požadující zrušení přehlídky, najdeme v galerii pouze její prohlášení.

Video Čtvrté vlny ukazuje průchod instalací v Krajské galerii. Je prokládáno krátkými výňatky z internetových diskuzí. Úryvky prozrazují vulgárnost a neochotu mnohých z výtvarné obce i veřejnosti se nastoleným problémem zabývat. Jelikož kromě umístění ve zlínské galerii bylo video zpřístupněno i na webu, může těm, kdo si do Zlína ještě nezajeli, poskytnout hrubou představu o tom, jak výstava vypadá. My, kdo sledujeme názorovou přestřelku online, se tak ještě můžeme těšit na to, až se objeví také recenze celkové kvality výstavy, kterou se dosud mnozí oháněli jakožto primárním kritériem k jejímu posuzování.

Zlínská galerie sice Pokorného přehodnocení akceptovala a oficiálně tím integrovala umělkyně, pouhá tolerance takové iniciativy je ale slabé gesto. Ani zpráva o rozšíření výstavy na oficiálním webu nenahradí plnohodnotné přijetí kritiky a podporu diskuze na vlastní půdě. Dosavadní neschopnost instituce zapojit se dynamičtěji do debaty nad nastolenými otázkami zůstává zatím hlavním příznakem jejího jednání. Nezbývá tedy než čekat, zda se galerii podaří uskutečnit doprovodný program, který vynahradí dosavadní pasivitu. Panelová diskuze k tématu je plánována ke konci výstavního termínu. Galerie tím sobě i dalším zainteresovaným poskytla spoustu času na to, zvážit dosavadní stanoviska. Doufejme, že mezitím ubyde akcí s podobným nešvarem a ukáže se, že radikální požadavek aspoň nenápadně pozměnil způsob uvažování nad současným uměním.

autor: Alžběta Bačíková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.