Prolomit vlny: Nové trendy ve svatořečení

I v momentě, kdy mu italská státní mincovna vyrazila vadné peníze (místo „IESUS“ na nich bylo „LESUS“), můžeme spatřovat jistou symboliku – překlep by se četl nachlup stejně jako latinské slovo „poškozený, vadný“.

Posledním zajímavým nápadem papeže (a kanonizační komise), realizovaným možná také se záměrem napravit vlastní pochroumanou církev, je svatořečit příští rok svoje dva předchůdce: Jana XXIII. a Jana Pavla II. Karol Wojtyla je veřejnosti celkem dobře znám, i když málokomu dochází, že jeho pontifikát výrazně umožnil comeback konzervativnější vlny v čele s Benediktem XVI. (takže to zřejmě nebyl jen příjemný chlapík, co rád cestuje a fandí Liverpool FC). Mnohem zajímavější je ale Jan XXIII., na kterého se mimo římskokatolický svět už trochu zapomnělo.

Iniciátor II. vatikánského koncilu, který proslul ekumenickými snahami, humorem bez potentátské křeče a tajnými útěky z Vatikánu, zůstává i 50 let po smrti jednou z nejsvětlejších postav římskokatolické církve 20. století. Nebýt jeho, zůstali by pro katolíky členové ostatních církví jen občany druhého řádu a heretiky – a o nějakém mezináboženském dialogu by ze strany Říma už vůbec nemohla být řeč. O jeho významu vypovídá možná nejvíce to, jak se k němu stavěli odpůrci. „Církev bude potřebovat padesát let, aby se vzpamatovala z bludů Jana XXIII.,“ nechal se tehdy slyšet janovský arcibiskup Giuseppe Siri. S papežem Františkem možná nadchází doba, kdy se tato instituce na takzvané bludy papeže, od kterého nikdo nic nečekal, konečně pořádně rozvzpomene.

Jsem optimista. Proto vnímám toto kanonizační snažení jako další pootočení kormidla směrem k reformnímu hnutí v největší křesťanské denominaci. Kdyby tímto směrem římskokatolická církev vyrazila skutečně naplno, mělo by to pozitivní vliv na všechny ostatní. A tím zdaleka nemyslím jenom věřící.