Prolomit vlny: Půvab byrokracie

Dneska už vím, že stojí frontu na život v Česku. Jsou to lidé z takzvaných „třetích zemí“, což jsou všechny země mimo EU, Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. Když jsem se letos na jaře rozhodla vdát se za Američana a začala zjišťovat, co všechno bude ke sňatku a následnému legálnímu soužití v Česku potřeba, zjistila jsem, že jedno z míst, které budeme muset navštívit několikrát, je právě tenhle barák s dlouhatánskou frontou. Pracoviště odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra v Koněvově ulici v Praze.

Ke svatbě a legálnímu soužití s cizincem z „třetí země“ v Česku je potřeba dobrá příprava, vytrvalost, čas a pevné nervy. Předně, nikde nenajdete nějaký seznam úřadů a papírů, které musíte dát dohromady. Z diskuzí na internetu a článků od lidí, kteří si tím už prošli, ale brzo pochopíte, že jde hlavně o tři klíčová místa: matriku vaší městské části, odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra a cizineckou policii. Ačkoliv jsem se jako novinářka a magistra antropologie cítila poměrně slušně gramotná, po několika pokusech porozumět jazyku a systému webů zmíněných institucí jsem to vzdala. Začala jsem na úřady telefonovat a ptát se, co je v mém konkrétním případě sňatku s Američanem a jeho následného pobytu v Česku potřeba.

Nejzáludnější na celé věci je, že vám nikdo neřekne přesně a jistě, co vlastně budete potřebovat a co je a není možné. Komunikace je vedená výhradně v češtině, a když se podivíte, že pracovníci na cizinecké policii nemluví anglicky, dostanete vynadáno. Každý úředník nebo úřednice vám řekne něco trošku jiného, takže brzo zjistíte, že nejjistější je zavolat na každé místo několikrát a sepsat si všechno, co z každého z nich vypáčíte. Když se vám tedy podaří dovolat. Dotazování pak vyžaduje určitý detektivní talent. Například se ptáte na cizinecké policii: „Dobrý den, co bude potřebovat Američan, který si k vám půjde pro potvrzení o legálním pobytu?“ A úředník vám odpoví: „No ať si vezme pas!“ A vy pokračujete: „Jenom pas? A to je všechno?“ A úředník řekne tónem, ze kterého je jasné, že teď už ale hodně zdržujete: „No ještě zdravotní pojištění musí mít a potvrzení o ubytování.“ A vy opáčíte: „A není náhodou taky potřeba nějaký kolek nebo tak něco?“ A dozvíte se, že kolek je opravdu potřeba. Než se stihnete zeptat, jak má vypadat to potvrzení o ubytování, úředník zavěsí.

Kolečko, které musíte se svým snoubencem ze „třetí země“ stihnout do 90 dnů, je o to náročnější, že úřady mezi sebou příliš nekomunikují. Přes 30 dnů tak třeba ztratíte čekáním na oficiální pardon, kterým česká matrika odpustí americké ambasádě, že vám dala informaci o způsobilosti Američana ke svatbě jen na jednom papíru. Česká matrika si tuto informaci představuje rozepsanou na papíry dva, ale americká ambasáda ji zásadně vydává jen na jednom. Pro ty, kteří na vyjednávání s českými úředníky nemají dost trpělivosti nebo neumí česky, jsou tu ještě další možnosti. Setkala jsem se například s konkrétní nabídkou řešení části našich administrativních úkonů na odboru azylové a migrační politiky za poplatek 4 000 Kč jednomu podnikavci, který se těmito službami pro cizince regulérně živí. Ptala jsem se ho, jak nám konkrétně za tyhle peníze pomůže, když přece na úřad musíme jít tak jako tak osobně. Řekl, že nám poradí, za kým přesně jít, co si vzít s sebou a co říct, abychom dostali ty správné papíry a potvrzení a vyhnuli se frontám. Prý nic nelegálního.

Mluvila jsem s ním jen proto, že podle slov jedné úřednice nás ráno po svatbě nevyhnutelně čekala právě ta v úvodu zmíněná fronta až za roh, do které si musíte jít stoupnout buď ve čtyři ráno, nebo přijít v osm, kdy se otevírá, a koupit si od překupníků pořadové lístečky na vyřízení vaší věci. Druhá úřednice mi ale řekla, že tuhle konkrétní věc, tedy legalizaci pobytu mého manžela, můžeme zahájit už před svatbou a vyhnout se tak novomanželskému ránu ve frontě. Zmíněný podnikavec tak pro mě znamenal jen potvrzení toho, že to opravdu možné je, záleží jen na tom, na koho na úřadě narazíte a jestli jste dobře připravení. Rozhodla jsem se to zkusit a vyšlo to.

Teď už je první část úředního kolotoče za námi. Podařilo se nám sehnat všechny papíry, razítka a potvrzení včas a vzít se tři dni před vypršením 90denní lhůty turistického víza. Požádali jsme o sloučení v předstihu, takže můj manžel nemusí na tři měsíce odjet mimo Schengen a žádat o soužití s manželkou ze zahraničí. Svatba, oddací list a nové příjmení totiž pro naše reálné soužití ještě nic neznamená. Teprve když se na základě těchto věcí úředně sloučíme, což bude trvat přibližně 3 měsíce, budeme mít jistotu, že tu můj manžel z „třetí země“ může legálně žít a možná i pracovat. Jenom se musím dovolat na jedno z asi sedmi čísel úřadu práce, která jsou určená pro informace o práci cizinců v ČR. Přes dva měsíce se mi to ještě nepodařilo, protože mají pořád obsazeno. A tak se tam brzy chystám osobně, až se mi naskytne nějaký volný den. Z nejaktuálnějšího oficiálního materiálu o práci cizinců v ČR mi totiž ani po opakovaném čtení není jasné, jestli bude můj sloučený manžel potřebovat povolení, nebo ne, a kde a s jakými papíry by o něj měl žádat.