Prolomit vlny s Martinem Tvrdým: Stydět se být mužem
Internetová přestřelka zuří v plné palbě: Nemám nic proti černochům, ale prostě lepší pracovní zkušenosti mám s bělochy. Totiž, oni ti černoši často intrikují a manipulují, přinášejí do kolektivu špatnou náladu, zatímco my běloši jednáme na rovinu, držíme při sobě a samozřejmě taky podáváme lepší výkony, jsme způsobilejší být ve vedoucích pozicích, a tím pádem jsme také úspěšnější. A to i přes nesporné výhody a pozornost, kterou černochům věnujeme! Ano, takovou diskuzi naštěstí na českém internetu nenajdete, ale vymyslel jsem si to jen trochu: muže jsem nahradil bělochy a ženy černochy.
Absurdita rasismu je nám zjevnější, v případě Afroameričanů tomu napomáhá i masivní obliba mnoha černých hudebníků, herců a sportovců (a několika hudebnic, hereček a sportovkyň), ale když dojde na Romy nebo muslimy, zpravidla následuje známé „nejsem rasista, ale...“. Možná, že málo rozumíme tomu, co to vlastně rasismus je. Velice jednoduše řečeno: úsudek nebo jednání, které se zakládá na stereotypní představě o negativních vlastnostech a horších kvalitách jiného etnika. A pokud rasu nahradíme pohlavím, je to sexismus a tou utlačovanou skupinou jsou v prostředí naší kultury bezpochyby ženy. Tento smutný fakt dokazuje nespočet racionálních analýz, statistik a výzkumů, bez ohledu na hořké zkušenosti samotných žen.
Dospívání v naší kultuře muže k sexistickému přemýšlení nepochybně vede. Od rodinných modelů přes popkulturu a porno průmysl až po pracovní prostředí – naše společnost je budována jako patriarchální a třeba stále přetrvávající nerovné platové podmínky nebo rozdílná výše průměrného důchodu u mužů a žen ukazují, že od boje sufražetek za právo žen volit jsme směrem k rovnosti ukotvené v Listině základních práv a svobod příliš dlouhou cestu neušli. Pobyt v klukovském kolektivu přivedl mnoho z nás do situací a k jednání, za které se dnes stydíme, ale chceme-li něco změnit, je důležité se ze svých chyb poučit a neopakovat je. Zažil jsem v životě situace, ve kterých byly ženy terčem klukovského sexistického humoru, a nebylo mi vždycky jasné, co je na tom špatně – a další čas mi trvalo, než jsem dokázal tyhle situace opustit a vymezit se vůči nim. A to je často největší problém: vymezit se vůči dominantnímu mužskému kolektivu, agresivní ukřičené smečce.
Znám i pocity, kdy je mi doslova nepříjemné, že patřím k dominantní mužské skupině. Jsou to momenty, kdy muži mluví výhradně s muži, bez ohledu na to, jaká je situace. Ať už je to zvukař, který považuje moji spoluhráčku za nezpůsobilou k předání technických požadavků, nebo klient, který mi zadává úkoly pro vedle sedící rovnocennou kolegyni. Je to taxikář, šéfredaktor i třeba opravář pračky, na postavení nezáleží, muži prostě jednají s muži. Nechodím ani rád do těch stereotypních mužských kolektivů, kde se neustále přetlačují ega, mluví se vulgárně a prdí se nahlas. Je výmluvné, že ti stejní muži, kteří se mezi sebou dokázali emancipovat a hodnotí se čistě na základě svých profesních úspěchů, zároveň hodnotí ženy primárně podle vzhledu. Nějaké to – jak se hnusně říká – kilo navíc je dobrá záminka pro to, aby spravedlivý mužský hněv ženu ponížil a zesměšnil, často v kontrastu s estetickými kvalitami útočníka.
Prý si stěžují jen ty neschopné ženy, feministky jsou prý ošklivé a neúspěšné. Známe mnoho případů z vědy, umění i popkultury, které potvrzují pravý opak. Dávno tu není jen Kathleen Hanna a hnutí Riot Grrrl, nedávno promluvila o svých zkušenostech třeba Björk, svůj feminismus veřejně deklarovala Beyoncé, zásadní věci říká Michelle Obama a mnoho dalších významných žen. Častěji ale spíš nechtějí o svých zkušenostech mluvit nebo je ani není komu říct. Moje sestra, velmi úspěšná ve svém oboru, zažila téměř neuvěřitelné sexistické chování, bez ohledu na to, jak významná nebo nepostradatelná byla její pozice v konkrétních projektech. Jiná moje známá, ilustrátorka, se právě potýkala se sexistickými urážkami ze strany redaktorů nakladatelství. Po tom, co si člověk může přečíst na zdech facebookových kvazicelebrit, se ani nedivím, že ženy nechtějí o svých zkušenostech mluvit. Snadno by se jim mohlo stát, že někdo vytáhne jejich fotku a veřejně je za povzbuzování svých kamarádů poníží. Ale ošklivým a neúspěšným feministou může být dokonce i muž, třeba takový tatíček Masaryk. Mimochodem, minulý týden proběhl v Jihlavě happening přejmenování náměstí na nový název Garrigueových, který po právu zohledňuje význam Masarykovy manželky pro postavení československých žen a který vyvolal nepochopitelnou kontroverzi.
Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.
Chtělo by se říct, že „nemám nic proti mužům, ale...“. Já ovšem nepracuju s muži ani s ženami. Spolupracuju s těmi, které respektuju pro to, co dělají. Je mezi nimi stejně mužů jako žen – zvukařky a zvukaři, grafičky a grafici, režisérky a režiséři, hudebníci a hudebnice, výtvarnice a výtvarníci, redaktorky a redaktoři. Nemám pocit, že by se naše příslušnost k jednomu z pohlaví nějak projevovala na výkonu, nápadech, schopnostech nebo spolehlivosti. A stejně tak špatné zkušenosti nemám s muži nebo ženami, ale jen s konkrétními lidmi. Projevy některých z nich mě ale bohužel přivádějí k tomu, že se stydím za to, že jsem muž.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
