Prolomit vlny: Síla rozhořčení Stéphanea Hessela

02449464.png
02449464.png

Útlá kniha Stéphanea Hessela vzbudila v Evropě rozruch – nejen proto, že vyzývala k projevům rozhořčení a vzdoru. Za publikací Indignez-Vous! (Buďte rozhořčení!) stojí i jímavý lidský příběh, který autorovým apelům dodává na naléhavosti.

Ve svém příspěvku Ulice není jen místo poražených se Ondřej Píša zamyslel nad efektivitou pouličních protestů, kterými část Evropy reaguje na současné problémy – radikální úspory, nezaměstnanost a další sociální obtíže. Jeden z výrazných hlasů, který v eskalujícím napětí zazněl, byl bezesporu hlas třiadevadesátiletého Francouze Stéphanea Hessela, muže, který svůj život bez nadsázky zasvětil obhajobě základních demokratických hodnot. Jeho provolání Indignez-Vous! (Buďte rozhořčení!) se letos stalo neočekávaným mezinárodním bestsellerem. Vzhledem k cynické pasivitě, která přemohla v posledních letech velkou část (nejen) české společnosti, je na místě si připomenout, proč má rozhořčení stále nezastupitelnou roli i v době, pro niž je svoboda domněle stejně samozřejmá jako reklamy či nákupní centra.

Stéphane Hessel se jako potomek intelektuální židovské rodiny během 2. světové války stal aktivním bojovníkem proti nacismu, spolupracoval s exilovou vládou generála De Gaulla, působil na území okupované Francie jako organizátor partyzánského odporu, prošel dvěma koncentračními tábory a po válce se jako diplomat podílel na vzniku Všeobecné deklarace lidských práv. Jak sám říká, vždy zůstal věrný fundamentům, na kterých vyrostla poválečná francouzská společnost: solidárnímu programu sociálního zabezpečení, návratu monopolizovaných prostředků produkce zpět do služeb národa, zachování práv jedince na svobodné sebeurčení, svobodnému a nezávislému tisku, právu na vzdělání. Především však hájí princip všeobecných lidských práv, který se v poválečném období ukázal být klíčovým, byť nezávazným konceptem.

Současný vývoj společensko-politické situace dle Hessela mnohé z těchto fundamentů podrývá a vede k rezignaci, pasivitě, útrpnému přihlížení k narůstajícímu rozdílu mezi chudými a bohatými, k porušování lidských práv a devastaci planety v zájmu rychlejšího ekonomického rozvoje. Hessel nabádá k aktivnímu vzdoru, zacíleným projevům rozhořčení, které se týkají konkrétních společenských nešvarů v našem okolí. Vůle k odporu proti bezpráví je pro demokracii klíčová. Podstatou svobody je překračování daných hranic, hledání nesamozřejmého, často riskantní, leč nezbytné. „Hledej a nalezneš“, nabádá Hessel, aniž by autoritativně manipuloval konkrétním směrem. Udržet ducha odporu, který vyvstal v temných časech 2. světové války, znamená nebýt tiše reptajícím občanem, ale člověkem, který si dovede nenásilně vybojovat svá práva. Odpor a rozhořčení nejsou totožné s násilím, neboť jejich hnacím motorem je naděje na změnu. „Odporovat znamená tvořit. Tvořit znamená odporovat.“

02369671.jpeg

Můžeme se oprávněně ohradit, že Hesselovy argumenty (hájící právo Palestinců na sebeurčení či právo imigrantů na národnost, vzdělání a plná občanská práva) jsou jednostranné a často zjednodušené a že vzdor sám není a priori demokratickou hodnotou. Co je však v případě Hessela podstatnější, je samotný akt výzvy. Výzvy k promýšlení pilířů, na nichž stojí idea demokracie. Výzvy k obhajobě hodnot, které se v dnešním cynickém relativizování mohou jevit jako prázdná slova. Pouze skrze aktivní odpor vůči strnulosti či zvůli se opotřebené a vyprazdňující se významy slov jako svoboda, spravedlnost, právo mohou znovu naplnit.

02343176.jpeg

Hessela jistě nelze podezírat, že by svým vystoupením chtěl na sklonku života sbírat body u radikálů a milovníků koktejlů generála Molotova. Jeho útlou esej Indignez Vous! lze brát jako upřímný a jímavý apel občanské společnosti od člověka, který za samozřejmost života v demokracii trpěl a kterému není osud Evropy lhostejný ani teď. Je tu však ukryta i jedna zneklidňující zpráva. Dokázal-li se autor svými naléhavými slovy trefit do sdíleného pocitu bezmoci, je to zároveň jeden z varovných symptomů napětí v současné společnosti. Těžko totiž soudit, kde je hranice mezi rozhořčením ve jménu naděje a slepým vztekem. Zejména v ulicích.