Prolomit vlny: Síla rozhořčení Stéphanea Hessela

Ve svém příspěvku Ulice není jen místo poražených se Ondřej Píša zamyslel nad efektivitou pouličních protestů, kterými část Evropy reaguje na současné problémy – radikální úspory, nezaměstnanost a další sociální obtíže. Jeden z výrazných hlasů, který v eskalujícím napětí zazněl, byl bezesporu hlas třiadevadesátiletého Francouze Stéphanea Hessela, muže, který svůj život bez nadsázky zasvětil obhajobě základních demokratických hodnot. Jeho provolání Indignez-Vous! (Buďte rozhořčení!) se letos stalo neočekávaným mezinárodním bestsellerem. Vzhledem k cynické pasivitě, která přemohla v posledních letech velkou část (nejen) české společnosti, je na místě si připomenout, proč má rozhořčení stále nezastupitelnou roli i v době, pro niž je svoboda domněle stejně samozřejmá jako reklamy či nákupní centra.

Stéphane Hessel se jako potomek intelektuální židovské rodiny během 2. světové války stal aktivním bojovníkem proti nacismu, spolupracoval s exilovou vládou generála De Gaulla, působil na území okupované Francie jako organizátor partyzánského odporu, prošel dvěma koncentračními tábory a po válce se jako diplomat podílel na vzniku Všeobecné deklarace lidských práv. Jak sám říká, vždy zůstal věrný fundamentům, na kterých vyrostla poválečná francouzská společnost: solidárnímu programu sociálního zabezpečení, návratu monopolizovaných prostředků produkce zpět do služeb národa, zachování práv jedince na svobodné sebeurčení, svobodnému a nezávislému tisku, právu na vzdělání. Především však hájí princip všeobecných lidských práv, který se v poválečném období ukázal být klíčovým, byť nezávazným konceptem.

Současný vývoj společensko-politické situace dle Hessela mnohé z těchto fundamentů podrývá a vede k rezignaci, pasivitě, útrpnému přihlížení k narůstajícímu rozdílu mezi chudými a bohatými, k porušování lidských práv a devastaci planety v zájmu rychlejšího ekonomického rozvoje. Hessel nabádá k aktivnímu vzdoru, zacíleným projevům rozhořčení, které se týkají konkrétních společenských nešvarů v našem okolí. Vůle k odporu proti bezpráví je pro demokracii klíčová. Podstatou svobody je překračování daných hranic, hledání nesamozřejmého, často riskantní, leč nezbytné. „Hledej a nalezneš“, nabádá Hessel, aniž by autoritativně manipuloval konkrétním směrem. Udržet ducha odporu, který vyvstal v temných časech 2. světové války, znamená nebýt tiše reptajícím občanem, ale člověkem, který si dovede nenásilně vybojovat svá práva. Odpor a rozhořčení nejsou totožné s násilím, neboť jejich hnacím motorem je naděje na změnu. „Odporovat znamená tvořit. Tvořit znamená odporovat.“

Demonstrace v Madridu proti španělské ekonomické krizi a korupci|foto: ČTK/AP

Můžeme se oprávněně ohradit, že Hesselovy argumenty (hájící právo Palestinců na sebeurčení či právo imigrantů na národnost, vzdělání a plná občanská práva) jsou jednostranné a často zjednodušené a že vzdor sám není a priori demokratickou hodnotou. Co je však v případě Hessela podstatnější, je samotný akt výzvy. Výzvy k promýšlení pilířů, na nichž stojí idea demokracie. Výzvy k obhajobě hodnot, které se v dnešním cynickém relativizování mohou jevit jako prázdná slova. Pouze skrze aktivní odpor vůči strnulosti či zvůli se opotřebené a vyprazdňující se významy slov jako svoboda, spravedlnost, právo mohou znovu naplnit.

Demonstrace odborů na Václavském náměstí v Praze|foto: ČTK

Hessela jistě nelze podezírat, že by svým vystoupením chtěl na sklonku života sbírat body u radikálů a milovníků koktejlů generála Molotova. Jeho útlou esej Indignez Vous! lze brát jako upřímný a jímavý apel občanské společnosti od člověka, který za samozřejmost života v demokracii trpěl a kterému není osud Evropy lhostejný ani teď. Je tu však ukryta i jedna zneklidňující zpráva. Dokázal-li se autor svými naléhavými slovy trefit do sdíleného pocitu bezmoci, je to zároveň jeden z varovných symptomů napětí v současné společnosti. Těžko totiž soudit, kde je hranice mezi rozhořčením ve jménu naděje a slepým vztekem. Zejména v ulicích.