Už deset let žiju v Praze. Ale původně jsem z Moravy a blíží se situace, která už tu párkrát byla. Musím se přestěhovat. Po dvou letech bydlení v pokoji o rozměrech 25 metrů čtverečních, s balkonem, v bytě 3+1 na úpatí Branických skal, nastal čas vzhledem k přirozeným životním změnám majitelů svůj ráj za 6 000 Kč měsíčně vyměnit za nějaký jiný. Ale jaký a kde? Poslední měsíc pátrání napovídá, že o důstojném bydlení si můžu, jako spousta jiných lidí kolem mě, nechat jen zdát.
V hlavním městě jsem vystřídala už přibližně 8 různých druhů ubytování v různých částech města, od vysokoškolských kolejí přes sdílené místnosti na hipsterské Letné až po pokoj se třemi okny v secesním domě v centru u Vltavy. Nikdy jsem ale neplatila víc než 6 000. Dřív to bylo normální a později mi díky rozrůstající se síti kamarádů a známých výhodné nabídky začaly cvrnkat do nosu tak nějak samy. Stačilo se poptat a bydleli jste ve fajn bytě s vysokými stropy, společnou kuchyní a dvěma spolubydlícími.
Dneska mám namířeno na pátou prohlídku pokoje a začínám být nervózní. I kamarádi totiž nabízejí místnost za minimálně 8 000, s tím, že pod pojmem kuchyň se rozumí kuchyňská linka nacpaná do vchodové chodby bez okna, v lepším případě přibitá fošna na zdi místo stolu s židlemi, u kterého se dá jíst v sedě. Pokoje mají rozměry tak 5 x 3 metry. Abyste neslevili ze standardu, na který jste byli zvyklí na vysoké, zaplatíte 9 500 až 11 000. Za pokoj. Podobně velká garsonka stojí s poplatky 12 000 a víc. Jako vážně? Pořád se bavíme v podstatě o prostoru jedné místnosti.
Připomíná mi to půlrok v Anglii, kde jsem bydlela v komůrce 1,5 x 2 metry, která stála stejně jako celý nájem našeho tehdejšího bytu v Praze. Kdybych tušila, že mě to za tři roky čeká i tady, jen bez britských platů, tolik bych se tomu asi nesmála. Možná bych se měla zeptat Matěje Stropnického, jestli by mi v jeho nově nabytém zámku nepronajal pokoj pro služku. Aspoň by se mi splnil dětský sen o bydlení na zámku.
Taky jsem přemýšlela nad alternativním bydlením, to teď přece hodně frčí. Jenže i když jsem docela praktická žena, jurta se na nadcházející zimu moc nehodí. To, jak naivní je pořídit si s několika stejným problémem obtěžkanými přáteli nějakou polorozpadlou stodolu na venkově, je dostatečně vysvětleno už ve filmu Zoufalci. Dále jsem na serverech pro řešení otázky spolubydlení našla například nabídky od mužů, kteří za pokoj vlastně moc peněz nechtějí, ale hodila by se občasná masáž nebo rovnou sex. Kvůli tomu jsem ale z vesnice do Prahy nepřišla a dvě vysoký nestudovala, že?
Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky
Alternativy zklamaly, nervozita přerostla v zoufalost. Uvědomila jsem si, že jsem typickou zástupkyní jedné z nejohroženějších skupin lidí, kterým momentálně hrozí bezdomovectví – jsem svobodná žena ve věku mezi 20 a 30. Protože jsem dlouho studovala a změnila obor, ve svých zaměstnáních jsem stále začátečník a můj plat nedosahuje potřebných výšin. Chlapa, co se o mě postará – jak by řekli moji prarodiče, a vlastně ještě i rodiče –, nemám. Skoro začínám chápat babiččino opěvování komunismu, kdy jak říká, dostali byt nebo barák za pár kaček od JZD a od 18 let s dědou byli v podstatě soběstační i se třemi dětmi. A já sním na prahu třicítky o okně v kuchyni a židli k sezení. Ach jo.
Zero waste je životní styl, osobní filosofie, snaha vyhnout se ve všech oblastech života tvorbě odpadů. Noste si s sebou všude vlastní látkové tašky, vlastní nádobí, nabádají propagátoři a propagátorky zero waste. Tvorba a nešetrná likvidace odpadů ničí životní prostředí, varují a představují další z cest, které v oblasti ochrany životního prostředí kladou důraz na osobní zodpovědnost jednotlivce.
Svobodné matky jsou na tom ještě hůř, já mám ale psa, takže je to těsně. Doufám tedy, že zase přijde cvrnknutí od kamarádů, protože tržní cenu teď už nezaplatím. Kdo nemá bohaté rodiče, byt po babičce nebo dědictví po dědovi, má teď ve městě smůlu. Nejistota z budoucnosti je nakonec pocitem celé mojí generace. Bydlení, zaměstnání, ani o jednom se nám nekonverzuje bezstarostně. Nejspíš je čas se neochotně smířit s tím, že v domku se zahradou svoje děti jednou nevychovám. Stejně jako si dnes většina lidí nekoupí zámek. Dneska je totiž zámkem i pražský byt 4+1.
Poměr cena/kvalita se u bytů v Praze za poslední dobu prudce změnil. Co to znamená pro člověka, který bydlí sám? Poslechněte si audioverzi.
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
