Protiromské pochody v Česku. „Považovala jsem je za kamarády. Pak mě začali posílat do plynu“
Chvíli po vstupu do nového milénia se v Česku objevily silné protiromské nálady, které v průběhu let na mnoha místech země vyústily v nenávistné demonstrace. Rasově motivované pochody, uprostřed Evropy, v 21. století. Protože už mi nebylo šest, ale devatenáct, pamatuju si, jak jsem to tehdy prožíval. Jaké to ale bylo pro Romy samotné a přímo v centru dění? V Po sametu jsme jeli do Rumburka, kde se v roce 2011 ve velkém scházeli etničtí Češi, aby zastrašovali místní Romy.
V letech 2011–2013 se převážně v severočeských městech uskutečnila série pochodů namířených proti Romům. Kromě příslušníků extrémní pravice zaplnili náměstí ve Varnsdorfu, Rumburku nebo Duchcově především místní obyvatelé. Demonstrace často přerostly v násilné pochody s cílem zastrašit Romy. Někteří se po událostech z těchto let odstěhovali. Podle odborníků se situace sociálně vyloučených obyvatel dlouhodobě nelepší kvůli nedostatečné sociální politice státu a chybějícímu zákonu o sociálním bydlení.
Spouštěčem tehdy byla rvačka. V konfliktu šlo o drogy a soud případ uzavřel s tím, že neměl rasistický podtext. Pranice ale nakonec vyvolala jednu z největších porevolučních erupcí etnické nenávisti. Jen v Rumburku se největšího pochodu účastnilo 1500 lidí.
„Když jsou lidé pod tlakem, nejsou spokojení, mají problémy, tak hledají viníka. Někoho, kdo za to může. Na demonstraci spousta lidí s křikem posílala Romy do práce, ale sami práci taky neměli, v těchto letech byla zrovna krize. Je ale tak snadný si zakřičet, k tomu se navíc přidá davová psychóza. Ti lidi dělali věci, za které se, myslím si, potom styděli, když se poté viděli v televizi,“ vysvětluje si tehdejší situaci v nejsevernější části Česka místní evangelický farář Filip Šimonovský, zakladatel iniciativy Světlo pro Šluknovsko. Na jeho faře jsme se sešli a nad nepříjemným tématem popíjíme džus a čaj.
Čtěte také
„Mám smíšené pocity,“ říká sociální pracovnice Marcela Surmajová, když vzpomíná na davy lidí v ulicích. „Když se na internetu dívám na videa a fotky z demonstrací, tak tam vidím spoustu lidí, o kterých jsem si myslela, že jsou moji kamarádi. Vidím tam sousedy a známé. Pak je najednou slyším, jak tam řvou, jak posílají cikány do plynu a do práce. Člověk potom přehodnotí, kdo je kamarád, koho chce mít ve své blízkosti a koho ne,“ popisuje romská rodačka, která v době nepokojů pracovala ve varnsdorfské lidskoprávní neziskovce.
„Když mi lidi, které jsem viděla na záznamech z demonstrací, přišli do kanceláře a žádali o pomoc, musela jsem být profík, nesměla jsem je poslat do háje. A to jsou potom ty smíšený pocity,“ vypráví se smutným, ale ledovým klidem Marcela. „Když v obchodě zaslechnete, že by se měly obnovit koncentrační tábory, a pak si vzpomenete na vyprávění prarodičů, kteří koncentrační tábory zažili, říkáte si, že stačí lusknutí prstu a jsme tam zase.“
Co je to Světlo pro Šluknovsko? A jak se žije Romům v Česku dnes? I to detailně rozebíráme v deváté epizodě podcastu Po sametu věnované protiromským pochodům, ve které jsme vyrazili na sever Česka za sociální pracovnicí Marcelou Surmajovou, místostarostkou Rumburka Alenou Winterovou a farářem Filipem Šimonovským. Poslechněte si ji celou a dejte si i dva další rozhovory s romským aktivistou Davidem Tišerem a politologem Janem Charvátem.
V podcastové sérii Po sametu zkoumáme deset zásadních polistopadových milníků, které formovaly naši současnost. Vracíme se na místa, kde konkrétní události probíhaly, hovoříme s lidmi, kteří byli jejich součástí. Podcastem provází Vítek Svoboda a o dvě dekády zkušenější Lucie Vopálenská, tedy novinářka, která události zažila, a moderátor, který se na ně díval dětskýma očima. Poslouchejte deset příběhů, které ovlivnily dobu, ve které žijeme, na wave.cz/posametu. Přihlaste se k odběru podcastu na wave.cz/podcasty.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
