Rentgen: Karol Sidon – rabín v Rubínu

„Já pracuju v Ústavu pro českou literaturu a zabývám se poválečným českým dramatem. Mám takovou ideu, že v každé slušné společnosti, která se zajímá o svoji kulturu, by mělo být možné, aby člověk zašel do knihkupectví nebo do knihovny a koupil nebo půjčil si díla klíčových domácích autorů,“ říká editorka Sidonových sebraných Dramat Lenka Jungmannová. „Za těch víc než dvacet let od revoluce, aspoň mluvíme-li o dramatu, je tu ještě docela dost takových autorů, kteří se řadí do této skupiny významných, ale jejichž díla veřejnosti nejsou přístupná. Jedním je je i Karol Sidon, a proto jsem ráda, že se podařilo tu knihu udělat.“

Sám autor příležitost vlastně se znovu obeznámit s částí své dramatické tvorby vítá: „Mě na tom nesmírně potěšilo, že paní Jungmannová našla věci, o kterým jsem myslel, že jsou nejenom ztracené, ale i špatné. Že je dobře, že jsou ztracené. A díky ní jsem měl příležitost se se sebou znovu s velkým odstupem sejít. A s úžasem jsem zjistil, že tak špatné nejsou.“

Ke psaní her se Karol Sidon dostal v polovině 60. let, kdy externě spolupracoval s mládežnickou redakcí Československého rozhlasu, které šéfoval Ludvík Vaculík. Kromě rozhlasových a divadelních her je Sidon i autorem několika autobiograficky laděných próz, podílel se také na scénářích k filmům svého spolužáka z FAMU Juraje Jakubiska. Ačkoli zejména jeho rozhlasové hry sklízely dokonce oficiální ocenění, po roce 1968 byl Sidon vyhozen z redakce Listů i z rozhlasu, krátce ještě spolupracoval s televizí a jeho hru Latríny stihlo několikrát uvést divadlo Maringotka právě v prostoru studia Rubín.

Karol Sidon – Dramata |foto: Nakladatelství Akropolis

Jedna z tzv. schvalovaček v roce 1973 tady ale skončila vzteklým odchodem rozčileného autora – a to byl i konec jeho oficiální kariéry dramatika a spisovatele. A protože Sidonovy rozhlasové hry byly následně z většiny smazány, stála nyní editorka knihy před nelehkým úkolem. „Žádná rozhlasová nahrávka inscenace neexistuje, já jsem se ovšem domnívala, že autor bude mít aspoň texty. Což bylo i z mé strany značně naivní, protože už jsem s jinými zakázanými autory připravovala vydání jejich her, a opět jsem se dostala do stejné uličky,“ říká Lenka Jungmannová. „Bylo třeba nejprve všechny hry sesbírat od institucí, jako je archiv Českého rozhlasu až po jednotlivce, kteří někde tu hru získali, a podařilo se nám ji najít.“

Podle editorky vynikala Sidonova rozhlasová tvorba mimo jiné invenční prací se zvukovým médiem. „Protože to médium je rádio, a to se poslouchá, okamžitě se jaksi vnutí, že když pro to médium píšu, mělo by to z toho být patrné,“ dodává autor. „Nejvíc se to projevilo ve hře Třináct oken, to byla ta úplně poslední, která už se tehdy nehrála a kterou jsem psal s tím, že se hrát nebude. Čili jsem byl úplně svobodný ve vymýšlení těch rozhlasových zajímavostí. Pohrával jsem si s tím, že by to dokonce bylo stereo. No – nebylo...“

Sidon se jako mnoho tehdejších nepohodlných intelektuálů nuceně živil prodejem v trafice a dělnickými profesemi; na dobu, kdy psal „do šuplíku“, ale vzpomíná jako na velmi plodnou: „Pro mě nejbohatší období, kdy jsem toho napsal opravdu nejvíc, bylo období, kdy jsem prodával v kiosku noviny. Tam jsem začínal v šest hodin ráno, končil v šest večer, a přesto jsem toho napsal strašně moc.“

Karol Sidon v Rubínu|foto: Robert Candra

Po podpisu Charty 77 se Sidon definitivně včlenil do okruhu disentu. Snesla se na něj ovšem ještě větší „pozornost“ režimu. Jeho dramatická činnost postupně ustávala, v roce 1980 napsal a zrežíroval svou poslední hru Ester: „To jsem psal pro mladé lidi ze židovské obce, ještě za hlubokého komunismu. myslím, že jsme to dělali na purim, já jsem to režíroval, a byl z toho samozřejmě obrovský skandál. Najednou byla plná židovská obec, mě kvůli tomu zavřeli, takže jsem při premiéře a derniéře nebyl... Bylo to pěkné.“

V roce 1983 pak v rámci akce Asanace, během níž StB šikanou tlačila nepohodlné občany k emigraci, odešel do německého Heidelbergu studovat hebraistiku. V roce 1992 dokončil rabínská studia v Jeruzalémě a byl jmenován vrchním pražským a zemským rabínem. K dramatické tvorbě se už nikdy naplno nevrátil.

POSLECHNĚTE SI TAKÉ: Tajná policie zabavila v 70. letech tehdejšímu disidentovi a vydavateli samizdatu Ludvíku Vaculíkovi jeho intimní fotku, kterou nechala otisknout v tisku a rozeslat jeho známým. Poslechněte si, jak Karol Sidon vypráví o vystřihování těchto fotek z časopisu v trafice, kde pracoval.