Roger Scruton: Intelektuál by měl být zastáncem statu quo

14. listopad 2012
02765418.jpeg

Jedním z hostů letošní konference Forum 2000 byl známý britský filosof a zastánce konzervativismu Roger Scruton. Myslitel, který se před rokem 1989 podílel i na chodu bytových seminářů a podzemní univerzity v bývalém Československu, se účastnil debat pod zastřešujícím tématem letošního Fora – Média a demokracie.

Kromě úskalí uplatňování svobody projevu v současných médiích se rozhovor, který poskytl pro Radio Wave, týkal i jeho vztahu k hudbě, neotřelého výběru témat, kterým se věnuje ve svých filosofických spisech, i jeho názoru na úlohu intelektuála v dnešním světě.

K České republice máte hodně blízký vztah. Jak jste se vlastně poprvé dostal do kontaktu s českým disentem, „podzemní univerzitou“ a bytovými semináři ilegálně pořádanými v komunistickém Československu?
Moje kolegyně Kathy Wilkes mě kdysi v Anglii pozvala na seminář, který pořádal český filosof v exilu Julius Tomin. To bylo v roce 1979 a od té chvíle jsem se začal zajímat o dění v tehdejším Československu. Ještě s pár přáteli a kolegy jsme vymysleli plán, jak pomoci, který začal postupně nabývat na objemu – a nakonec z něj vlastně vyrostla i ona „podzemní univerzita“.

Setkal jste se už v té době s Václavem Havlem?
Ne, Václava Havla jsem osobně potkal až po sametové revoluci. Nikdy jsem ho vlastně moc neznal, ale byl jsem s ním tehdy v kontaktu přes dopisy a podobně, když jsme něco organizovali společně. Jenže pak jsem byl v roce 1985 zatčen a vyhoštěn ze země, kam jsem se mohl vrátit až po roce 1989.

Václav Havel ustanovil coby téma letošního Fora 2000 „Média a demokracie“. Nakolik spatřujete vy sám oba tyto pojmy v dnešním světě propojené?
Myslím si, že určitou spojitost mají pojmy „demokracie“ a „svoboda projevu“. Nemůžete dosáhnout demokratických procesů, aniž byste měli pluralitu názorů, odlišné pohledy na věci a jejich kritiku – to je zcela zjevné. Ale „svoboda projevu“ se nerovná „média“. Média a jejich fungování mají naopak spoustu aspektů, které jsou se svobodným projevem takřka neslučitelné. Dnes, v době internetu a informační přesycenosti se pro obyčejného člověka stává velmi obtížným, někdy skoro nemožným, rozpoznat, co je pravda. Neexistuje skoro žádný filtr informací. Na druhou stranu, zůstává zde stále otázka, jak a kdo by měl takový filtr vlastně poskytnout – a zda by to samotné nekolidovalo vůbec s povahou svobody projevu. Podobné otázky se v současné době řeší v Británii, kde začíná vláda určitá média sledovat a vyšetřovat případy, kdy zejména v bulvárních médiích dochází ke stále většímu porušování lidského soukromí a získávání informací velmi nekorektní cestou.

Spatřujete vy sám coby konzervativní myslitel nová média a internet coby výlučně negativní věc?
Mám vůči nim vážné výhrady, ale na druhou stranu jsem rád, že se díky nim dostává více prostoru i pro věci, které by jinde jen těžko někde zazněly. Jen doufám, že se lidé postupem času naučí tyto nové možnosti používat civilizovaným způsobem – že se naučí, co je v moři informací doopravdy důležité a na co se zaměřit.

02765436.jpeg

Na Foru 2000 se účastníte debaty, jejíž téma zní „Média jako náboženství“. Součástí valné většiny náboženství bývá také fenomén zapovězené věci neboli tabu. Měla by určitá tabu fungovat i v mediálním prostředí – neboli, použiji-li wittgensteinovskou parafrázi, že „O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet“?
To je obtížná otázka. Myslím si, že existují věci, kterých by se média dotýkat neměla. Sám jsem třeba velmi znechucen pornografií – přijde mi, že pouze degraduje lidské bytí a nepřidává k němu nic dalšího. Ale na druhou stranu si rozhodně nemyslím, že by to mělo být tabu. Je to složité. To, v čem jsou média opravdu skvělá, je vytváření nových idolů a objektů k uctívání – což je však v jejich skoro až modlářském pojetí paradoxně anti-religiózní.

Zabýval jste se také úlohou médií v totalitních režimech a fenoménem tzv. newspeaku. Je možné říci, že klasický předpoklad, že média mají zobrazovat skutečnost, je v totalitní společnosti nahrazen tím, že média skutečnost vytvářejí?
Je to přesně tak. Problém tzv. newspeaku je velmi důležitý – noviny v komunistickém Československu, jako bylo Rudé právo, vlastně neobsahovaly nic jiného než newspeak neboli umělý jazyk vytvořený k tomu, aby zabránil existenci jiného názoru než toho od oficiální strany. Newspeak v určitých podobách naleznete i dnes – například oficiální žargon Evropské unie k němu často nemá daleko. Nejen celkovou výpovědí, ale i gramatikou a stavbou vět vlastně nepřipouští rivalitní postoje. To je velmi nebezpečná situace, kdy se z médií coby dobrého sluhy stane zlý pán.

Jste široce znám jako konzervativní myslitel, ale výběr témat, která nazíráte z pozice filosofa, rozhodně konzervativní není, alespoň z hlediska obvyklých témat klasické filosofie – ve svých textech se zabýváte hudbou, sexem i pitím vína. Myslíte si ale, že by se měl filosof nutně vyjadřovat ke všemu?
Ono vše je důležité – a některé věci jsou důležitější než jiné. Třeba hudbu považuji za jeden z nejzajímavějších a nejdůležitějších ze všech lidských výtvorů. Zároveň je hudba stále velké tajemství – co hudba doopravdy znamená? A obzvláště klasická hudba, která má onu zvláštní schopnost dotknout se něčeho hluboko v nás – a nevíme, co vlastně onen pocit vyvolává. To je pro mě výsostně filosofická otázka. Stejně jako v případě sexu – jde o jeden z nejsilnějších lidských citů, proč se mu tedy z filosofického pohledu vyhýbat? A co se týče vína – stačí vzít v potaz jeho význam v křesťanství, kdy je od počátku nejdůležitějším příslušenstvím při konání obřadů. Tyhle věci jsou opravdu důležité pro lidi – a přijde mi, že spousta ostatních filosofů je schválně opomíjí.

02765449.jpeg

Nahlížíte na vážnou hudbu z filosofického hlediska a působíte i sám jako amatérský skladatel klasických kompozic. Zajímal by mě však váš názor na současnou pop-music…
Mám z ní hodně smíšené pocity. Existuje spousta dobrých věcí, které mám rád – mám v oblibě jazzovou, bluegrassovou a rhythm&bluesovou tradici a hodně věcí, které z nich vzešly. Ale mám vážné pochyby o takzvané moderní „indie“ hudbě – přijde mi nějakým způsobem vyprázdněná o většinu věcí, kterých si na hudbě cením. Moderní populární hudba obecně je ale od klasické zásadně rozdílná – a to proto, že už není nutné jí doopravdy naslouchat, ale slouží jen jako zábava nebo jako podkres a pozadí pro něco jiného.

Téma další debaty, které se letos účastníte na Foru 2000, je „Proměna role intelektuálů v dnešním světě“. Co vy sám coby intelektuál o postavení intelektuálů v dnešní společnosti soudíte? Myslíte, že zůstalo stejné jako v době, ze které slovo „intelektuál“ pochází?
Ne, samozřejmě že se za tu dobu ohromně proměnilo. V době osvícenství existovala intelektuální elita, která v podstatě řídila svět, nebo se spíše zásadním způsobem podílela na jeho chodu. Lidé jako Rousseau nebo třeba Goethe byli klíčovými postavami své doby. V 19. století se postavení intelektuálů zase změnilo – začali být frustrováni společenským vývojem a vystupovat vůči společnosti v opozici a podvratně, jako třeba Marx, Engels a později také Sartre. Ten sám vytyčil novou úlohu intelektuála coby oponenta oficiální politiky a společenského diskursu. Já naproti tomu spatřuju intelektuála coby obránce současného stavu ve společnosti, zastánce statu quo – alespoň do té doby, než mi někdo odpoví na otázku „Proč ne“.