Ruské umění zažívá atmosféru strachu

Západní veřejnost si obvykle všímá jen těch nejnápadnějších příkladů. Všichni si pamatujeme na skupinu Pussy Riot . Ruský soud její členky za vystoupení v chrámu Krista Spasitele odsoudil k nepodmíněným trestům. Mediální hvězdou se stal i performer Pjotr Pavlenskij, který si přitloukl varlata k dlažbě moskevského Rudého náměstí a zapálil vchodové dveře do sídla ruské Federální bezpečnostní služby (FSB). Ale třeba výtvarník Avděj Ter-Oganjan musel Rusko kvůli své umělecké činnosti opustit už v roce 1999. Za ničení ikon mu hrozily čtyři roky ve vězení. Pro přesnost: šlo samozřejmě o ničení běžných, masově vyráběných reprodukcí v rámci performance. Kurátor Andrej Jerofejev dostal roku 2007 vysokou peněžitou pokutu za uspořádání výstavy nazvané Zakázané umění, která spojením náboženských symbolů s konzumní tematikou upozorňovala na problematiku cenzury.

S oficiálním výkladem morálky měl opakovaně problémy slavný postmoderní spisovatel Vladimir Sorokin. Čelil žalobám za šíření pornografie, příslušníci prokremelského hnutí Iduščije vměstě už v roce 2002 jeho knihu Modrý špek veřejně házeli do obří záchodové mísy. V nejbližší době ho bude vyšetřovat policie. Žalobu na něj podala aktivistka Irina Vasina, prý představující „občanské hnutí proti extremismu“. Podle ní Sorokin ve své povídce Nastja, která vyšla už v roce 2001, propaguje kanibalismus. Pozornost dílo vyvolalo až v souvislosti s chystaným zfilmováním. Aktivisté se podle svých slov obávají, že „extravagantní režisér“ Konstantin Bogomolov může natočit film „s prvky extremismu“. Právě Sorokinův případ ukazuje na nebezpečný jev – v Rusku proti umělcům s tichým souhlasem úřadů často vystupují organizace, které jsou jen volně napojené na státní struktury.

Dobrým příkladem je radikální skupina Boží vůle, vedená mladým „pravoslavným aktivistou“ Dmitrijem Corionovem. Ten napadal třeba zastánce skupiny Pussy Riot, před rokem se svými přívrženci zaútočil i na výstavu sochaře Vadima Sidura. Dílo tohoto výtvarníka přitom už patří do dějin ruského sochařství. Sidur, významný představitel neoficiálního umění sovětského období, má v Moskvě dokonce vlastní muzeum. Za útok, kterému padlo za oběť několik soch s náboženskými motivy, dostal Corionov deset dní ve vězení. Mluvčí pravoslavné církve incident sice odsoudil, ale sdělil, že lidé mají právo protestovat proti umění „urážejícímu city věřících“. Právě zákon, který má chránit náboženské cítění věřících různých vyznání, ruské úřady často využívají k pronásledování nepohodlných umělců.

Dmitrij Corionov|foto: CC BY-SA 4.0

Na začátku roku 2015 vzbudila v ruském městě Novosibirsku skandál inscenace klasické Wagnerovy opery Tannhäuser. Režisér Boris Mezdrič ji poněkud aktualizoval – v jedné ze scén vystoupí na Venušinu horu místo hlavního hrdiny Ježíš, který se tam oddává blíže neurčeným „tělesným potěšením“. To bylo pro místní pravoslavné duchovní příliš. Novosibirský metropolita Tichon na režiséra podal stížnost k prokuratuře – prý proto, že církev nemohla nereagovat na množství telefonátů a dotazů šokovaných věřících. Následujících demonstrací proti „zvrhlé“ opeře a „rouhačství“ se pod heslem „Ubráníme to, co je nám svaté – zachráníme Rusko“ účastnili tisíce občanů, metropolita i někteří politici. Soud sice režiséra Mezdriče osvobodil, z divadla ho ale propustili. V souvislosti s tímto případem ruská pravoslavná církev ústy svého mluvčího Vsevoloda Čaplina prohlásila, že má právo vyslovit se ke každému tématu týkajícímu se morálního rozměru veřejného života.

Velmi univerzální je také zákon zakazující veřejně používat sprostá slova. Ten v Rusku platí od léta 2014. Před soud se kvůli němu dostala třeba populární ruská hiphopová skupina Krovostok, která hrubými nadávkami opravdu nešetří a navíc rapuje o zločincích a drogách. Po několika měsících projednávání případu soud sice žalobu zamítl, podobné případy jsou ale čím dál tím častější. Liberální Novaja gazeta píše, že úřady zřejmě letos v létě vyhlásily válku hudebním festivalům. Uvádí příklady celkem šesti akcí, které pod různými záminkami nemohly proběhnout.

Setkáváme se i s viditelně absurdními případy. Moskevský magistrát například nedávno nařídil odstranit reklamu na výstavu obrazů Hieronyma Bosche – na plakátech přitom nebylo nic jiného než motivy z díla tohoto malíře.

I když se podobné excesy netýkají zdaleka všech umělců, mají přesto vliv na celou uměleckou komunitu. Český rusista Tomáš Glanc napsal, že „pár exemplárních trestů stačí k vytvoření atmosféry nejistoty, strachu, autocenzury, vědomí, že příští na řadě můžeš být ty.“

Ruský filozof a publicista Michail Němcev o takových případech tvrdí, že „hypertrofie institucí věnujících se kontrole a represím vede k tomu, že jejich zaměstnanci mají krajně nízkou kvalifikaci. Aby si zajistili práci, podobné příležitosti vyhledávají. Ruské zákony začaly být v posledních letech dost chaotické, takže možnost uložit pokutu se vždycky najde. Jak to vypadá při pohledu zvenku, to úředníky nezajímá, jde jim jenom o to, aby jejich aktivita vedla k viditelným výsledkům.“ Podobně smýšlí i novinář Andrej Archangelskij, který uvažuje o tom, proč lidé v Rusku tak snadno akceptují oficiální názory. Má za to, že „motivy těchto lidí jsou zcela racionální. Za sovětských časů se naučili, že loajalita k vedení je vždy důležitější než profesionalismus.“

Kulturní politika je v Rusku dnes oblíbeným tématem. Zdůrazňuje totiž hodnoty, které jsou zdarma a pro každého. Šéfredaktor časopisu Něprikosnovennyj zapas Ilja Kalinin to popisuje takto: „Nemáte zrovna velký byt, ale máte tradiční rodinné hodnoty; nemáte nejlepší auto, ale máte veliký ruský jazyk; nemůžete se zbavit Putina, ale nikdy nepřijdete o Puškina; pracujete za nepatrný plat, ale jste přímým dědicem veliké kultury (dokonce i když práci nemáte vůbec, pořád máte aspoň normativní sexualitu a hrdost na svou zemi).“ Kalinin předpokládá, že kulturní politika je vlastně imitací skutečné politiky. „V situaci, kdy skutečná politika neexistuje nebo je nedostupná, kultura funguje jako její náhražka a záměna: místo, kam se přesměrovává sociální napětí.“ Když prezident Putin v prosinci 2014 schválil nový vládní program kulturní politiky, postavil tím podle jeho názoru věčné hodnoty ruské kultury proti devalvaci rublu.

V době, kdy se mnoho Rusů obrací k idealizovaným vzpomínkám na Stalinovu éru, není divu, že víc než sovětský underground a postmoderní výstřelky táhne snadno srozumitelný socialistický realismus, umělecký styl třicátých až padesátých let. Třeba Alexandr Gerasimov, Stalinův dvorní portrétista a během čtyřicátých a padesátých let přední představitel sovětského uměleckého establishmentu, se nedávno dočkal velkolepé výstavy, o které kritici tvrdí, že byla spíše apoteózou než kritickou reflexí jeho monumentálních pláten. Naopak bez většího zájmu ruských úřadů mizí třeba neokázalé, ale ve světě ceněné architektonické památky sovětského konstruktivismu.

Chátrající budova Narkomfinu v Moskvě |foto: CC BY-SA 2.5

To všechno ale neznamená, že by se v ruském umění nic zajímavého nedělo. Jen umělci musejí být opatrnější a zájemci se musí více snažit, aby se k umění dostali. Ve veřejném prostoru vládne propaganda tradičních hodnot, slavné ruské historie – se zvláštním důrazem na vítězství v druhé světové válce – a pravoslavné víry. Oboustranně výhodnou symbiózu světské a církevní moci ve svém kontroverzním filmu Leviatan ostatně skvěle zachytil ruský režisér Andrej Zvjagincev. Příznačné je, že i jeho film se dočkal důrazné kritiky.