Sebevědomí lidé mohou působit arogantně. Proč nás ti, kteří si jdou za svým, štvou a ohrožují?

„Abych mohla důvěřovat ve své schopnosti, tak je musím znát. Vytvořila jsem si takovou posloupnost, je to sebevědomí, sebedůvěra a pak je seberealizace.“ Vědět o sobě a znát vlastní limity, schopnosti a dovednosti, i to je sebevědomí. Kdo jsem, v jakých situacích a prostředích se cítím dobře, co mi jde a co ve mně vyvolává obavy, strach, agresivitu. Nebudeme si stanovovat nerealistické cíle nebo nebudeme překvapeni a zklamáni, že nám něco nejde. Často se sebevědomí zaměňuje se sebedůvěrou, která z něj vychází.

Iveta Hrotková|foto: Barbora Linková

Sebevědomí nemůže být přehnané, pak se jedná spíše o aroganci. Nízké sebevědomí se projevuje třeba neschopností odhadnout některé situace nebo strachem z nového, z výzev. Nedostatek sebedůvěry je s tím spojený. Nevěříme, že věci zvládneme, a stydíme se. Často proto, že se porovnáváme s něčím, co k nám vůbec nepatří. S klamnou představou o sobě, protože jsme se zatím málo poznali. Nebo s nějakým vzorem, který nám není vlastní, ale byl nám vtisknut okolím.

Čtěte také

Mindfulness – kastrovaný buddhismus pro klid západní duše?

Sebevědomí se může prohlubovat. Dobrá je k tomu meditace, třeba dnes tolik populární přístup mindfulness – meditace všímavosti. Když nebudeme neustále k rozhodování pouštět autopilota, ale budeme se co nejčastěji rozhodovat vědomě, tak budeme žít svobodněji a plněji. Vhodné je také pozorovat sám sebe a pravidelně si nacházet čas pro sebereflexi. Co mi jde, kde se cítím dobře? Kde jsou mé fyzické hranice? Kdo a co mě rozčiluje? Můžeme si klidně tyto postřehy zapsat, nakreslit nebo modelovat a pak pozorovat, co v životě nefunkčního opakujeme a měli bychom se na to zaměřit. Součástí zdravého sebevědomí a sebedůvěry je právo dělat chyby. Dovolit si se mýlit, udělat něco špatně nebo nedokonale a nebrat to jako tragickou zprávu o naší hodnotě. To samé je třeba ale také dovolovat druhým.