Stále hledáme štěstí. Proč se vyhýbáme nepříjemným emocím a jaké problémy to způsobí?

„Emoce dělíme na příjemné a nepříjemné, špatně je označujeme jako negativní.“ Z hlediska psychologie ale negativní emoce nejsou. Michala Knihu ale zaráží, že se s takovým označením setkává i v odborné literatuře. Emoce se objevují a mizí. Můžeme je ovlivňovat jen do nějaké míry, rozhodně jsme ale odpovědni za to, jak s nimi naložíme. Děti, na které křičíme večer kvůli banálním prohřeškům, nemohou za to, že nás naštvali v práci.

Čtěte také

Člověk je zvíře stvořené z přírody a do přírody patří, s pohodlím města bychom to neměli přehánět

„Emoce jsou pohon, nutí nás k činu. Když nejsou dostupné nebo jsou silné, mohou naopak vést k pasivitě.“ Když jim nedáme pozornost a dobře je nevyjádříme, zaděláváme si na problémy. Tělesné i duševní. Emoce se ukládají v těle, mohou způsobovat nepříjemné stavy. Často jsme se poznávat, vyjadřovat a regulovat emoce nenaučili v dětství. Jako malí jsme zažili zlehčování smutku a zákazy vzteku. Hodné děti přece nehází hračkami a nepláčou kvůli drobnostem. Často si toto myšlení a chování nevědomky vezmeme i do dospělosti.

„V první řadě je důležité uvědomit si a dovolit si emoci vůbec mít.“ Michal Kniha mluví o metafoře šuplíku, kterou používá v práci s jedním klientem. Když si vztek uvědomí, uloží ho jako list papíru do pomyslné zásuvky a vrátí se k němu později, aby třeba nekřičel na šéfa, který ho rozzlobil. Samozřejmě se musí ke vzteku vrátit a někde, ve vhodném prostředí, ho vyjádřit. Jinak se šuplík naplní a papíry se vysypou samy. To jsou třeba záchvaty vzteku, ale také deprese nebo onemocnění.

Vše o emocích a jejich regulaci si poslechněte v záznamu Balancu.