Starat se sám o sebe. Neviditelnost queer lidí trvala i v 90. letech, říká sociolog

Lidé zapalující svíce, Praha 1989
Lidé zapalující svíce, Praha 1989

Od stonewallských nepokojů, které reagovaly na tvrdé policejní razie v klubu a vyhnaly do ulic americké aktivisty, uplynulo 50 let. Pro český národ zase změny přinesla revoluce před 30 lety. Obě tyto události si připomíná i letošní festival Prague Pride. O tom, jak se žilo menšině u nás, jsme si povídali se sociologem a těmi, kteří tuto dobu zažili.

Pamatuje si česká historie na nějaký podobný zlomový okamžik, jakým byly pro americké aktivisty stonewallské nepokoje? „Myslím si, že zlomový okamžik jako takový úplně není nebo ne takhle velký, takhle zásadní, a to z toho důvodu, že ten český aktivismus nikdy nebyl úplně mobilizační,“ vysvětluje sociolog Zdeněk Sloboda. „Ty nepokoje jsou takovým logickým vyústěním, charakteristikou doby. U nás nic takového nebylo z toho důvodu, že ten přelom v roce 1989 sice byl poměrně významně revoluční, ale plošně pro všechny, nejenom pro nějaké specifické identity.“ Tak jako tomu bylo právě v Americe v 60. letech, kdy protesty provázelo násilí.

U začátků českého aktivismu byl i herec a bývalý prezident Sdružení organizací homosexuálních občanů Jiří Hromada, který tuto organizaci v roce 1990 zakládal: „To jsme se tak setkávali a vůbec přemýšleli, jak změnit myšlení tehdejších československých občanů. Nepsaly se články, neřešily se případy, seznamka byla zrušena všude, a tak pochopitelně postupnými, pomalými kroky začaly vznikat regionální organizace. Protože jsme věděli, že vytvořit celostátní platformu bez ohlasu krajů, okresů by nebylo úspěšné,“ líčí Hromada. První průvody hrdosti později proběhly v Karlových Varech, v Táboře nebo Brně.  

O neheterosexuálních tématech se do 90. let nemluvilo vůbec anebo pouze v kontextu zdravotnictví. Sexualita samotná byla za komunismu všeobecným tabu. „Neměla jste srovnání, informace, neexistoval mobil, nebyla televize – dva kanály a všechno cenzurovaný, prostě vůbec s tím mladej člověk nepřišel do styku, že by se zarazil, že tady něco nehraje. Pro mě to prostě byla láska a ne nějaká úchylka nebo něco podobnýho,“ vzpomíná pamětnice Jana Kociánová. „Věděla jsem, že se něco děje, že to musím tajit v práci. To jste pořád musela hrát divadlo. Tak jsme si vycházeli vstříc, pro mě do práce chodil gay s tím, že je můj snoubenec,“ popisuje Jana přetvářku, v níž žila 15 let. „A já lež nenávidím, to na tom celým bylo úplně to nejhorší.“

Sametová revoluce, lidé zpívající písně, 1989

Před revolucí neměla komunita jinou možnost než se skrývat a scházet se ve vybraných hospodách, barech, v parcích nebo na veřejných záchodech. Nelichotivé prostory skrývání identity umocnily a hrdost se objevila až později. „Lidé se i v devadesátkách naučili starat se o sebe, a ne o věci veřejné,“ popisuje stagnující vývoj, kterému prý chybí kontinuita, Zdeněk Sloboda. „Ty lidi si neuvědomují, že spousty těch věcí nemají, protože si o ně nikdy neřekli,“ dodává.

V Česku, na rozdíl od evropských států, jako je Polsko nebo Maďarsko, nebyl podle Slobody odpor vůči LGBT+ tak silný, aby vyvolal extrémní nepokoje. Za období, které zaktivizovalo naši veřejnost a přineslo další viditelné milníky i v legislativě, považuje sociolog Zdeněk Sloboda až začátek tohoto století. Kolem roku 2006 to bylo přijetí registrovaného partnerství a v roce 2011 první pražská pride. „Kolem roku 2011 se začaly objevovat hlasy, začaly se možná obměňovat generace LGBT+ aktivistů, kteří se začali zabývat lidskými právy. Je vidět, že po roce 2006 má většina těch lidí akademické vzdělání, často sociálně-vědního typu. A o těchto tématech začínají přemýšlet jiným způsobem,“ dodává Sloboda.

Jak historie formovala mentalitu nejen queer Čechů a jejich postoj k věcem veřejným? A proč se duhový aktivismus víc nadechl po roce 2000? A jaká úskalí čekají queer lidi ve stáří? Poslechněte si sérii rozhovorů!