Stydím se, že s tím nemůžu přestat, říká žena s dermatilománií. Škrábe si obličej a kouše si nehty

„Začalo to u mě kousáním nehtů a strháváním kůže kolem nehtů už někdy ve třech letech,“ říká pětadvacetiletá studentka psychologie Kristýna Jiroutová. S odstupem času to vnímá jako dětský únik před tlakem, který zažívala při gymnastice, které se věnovala závodně už od malička, a před hádkami rodičů.

Čtěte také

Toužila mít na váze číslo začínající trojkou. O svém boji s anorexií napsala knihu

„Když se naši hádali, zavřela jsem se do koupelny a tam jsem se začala nípat. Tam byl můj svět, nevnímala jsem, co dělají oni, vnímala jsem jen svoji pleť, bylo to pro mě takové útočiště,“ vzpomíná Kristýna.

Antonie Nová se potýká s dermatilománií nejméně posledních 10 let a začátek poruchy spojuje se šikanou ve škole, touhou být krásná, aby šikaně unikla, a s akné, které se u ní v pubertě objevilo.

Obě mladé ženy za sebou mají už mnoho pokusů o zvládnutí dermatilománie různými způsoby. Společné je pro ně také to, že se za svou dermatilománii a její důsledky stydí. „Je to něco, co si dělám sama, vím, že mi to škodí, ale nejde s tím přestat. A pak se podívám do zrcadla, vidím ty jizvy a stydím se za to strašně moc,“ popisuje Kristýna.

Může při dermatilománii pomoct odstranění zrcadel nebo používání hořkých laků na nehty? Jak na takové chování reaguje okolí? A kolik času člověk s dermatilománií tráví péčí o svou pleť? Poslechněte si rozhovor s Antonií a Kristýnou v Diagnóze F.