Teplouš, šprtka, tlusťoch. Jak nás zraňuje školní prostředí a jak se z toho v dospělosti dostat

7. prosinec 2021

„Jsou školy, které pomáhají. Ale celkově mají mezery v podpoře a rozvoji dětí a dospívajících,“ říká v Balancu sociální pracovník, krizový intervent a psychoterapeut ve výcviku Jan Vališ. Školní prostředí nemusí vůbec rozvoji a duševnímu zdraví prospívat. Vyučující někdy neumí pracovat s autoritou a posilováním sebevědomí studujících. Objevují se i urážky a ponižování. To se občas děje i v kolektivu, i když nemusí jít o zlý úmysl. Šrámy ze školy nás mohou brzdit celý život.

„Urážky a ponižování dnes naštěstí nejsou pravidlem. Kvůli špatné výuce si ale děti nemusí vážit autorit.“ Když za katedrou stojí někdo, kdo vyvolává strach, zesměšňuje a neumí vést dialog, těžko předá svým žákům do života něco dobrého. Když k tomu přidáme, že se děti sobě posmívají a vytlačují na okraj některé spolužáky, může být zaděláno na duševní problémy.

Čtěte také

Ostatní to sice myslí jako legraci, ale urážky kvůli vzhledu, sexuální orientaci nebo výkonu ve škole se pak mohou táhnout celý život a ovlivňovat nás v zaměstnání i ve vztazích. Někdy to není lehké, ale i po letech se můžeme spolužákům omluvit.

Děti si ze sebe navzájem utahují, nikdo nechce být outsider. Nedělají to se zlým úmyslem, tedy většinou. V takových případech je třeba, aby zasáhli vyučují, ideálně ve spolupráci s rodiči. To se ale ne vždy děje.

„Za výchovu nenese odpovědnost jen škola, bez rodiny to nejde.“ Pokud přemýšlíme o škole jako instituci, do které dítě odvezeme a vrátí se vzdělané a vychované, mýlíme se. Vališ si myslí, že je dobré rodiče do školního života více zapojovat.

Poslechněte si celý rozhovor o škodlivém školním prostředí a práci s ním.

autor: Petr Bouška
Spustit audio

Související