TRIBUNA: Na kola padá prach. Závod míru patřil do jiné doby, připouští v jeho muzeu

Estonský cyklista Aavo Pikkuus (vpravo), vítěz Závodu míru v roce 1977
Estonský cyklista Aavo Pikkuus (vpravo), vítěz Závodu míru v roce 1977

Mnozí jej vnímali jako režimní propagandu, pro jiné zůstává symbolem přátelství a sportovního soupeření. Závod míru se naposledy jel před třinácti lety, jeho obnovení se nezdá jako pravděpodobné. Málokde na „Tour de France východu“ vzpomínají s takovým dojetím jako v Muzeu Závodu míru v německém Kleinmühlingenu.

„Ceský republiká,“ ozývá se hned, jakmile se celý zmrzlý od lednového deště vynořím mezi dveřmi. Periferně už vidím, jak se ke mně žene ta známá postava. Přes šedesát let visí jeho fotografie v domácnostech po celém východním Německu, teď mi v přízemí Muzea Závodu míru mačká ruku medvědím stiskem a trochu zbytečně se představuje: „Já jsem Täve.“

Rychle přemítám, kolikrát jsem ty známé rysy viděl. Na fotkách z 50. let má úsměv od ucha k uchu a se svými blonďatými vlasy by klidně mohl účinkovat ve filmech. Také ho znám z knížek československého cyklisty Jana Veselého, který jej popisuje jako svého velkého přítele: když totiž Veselého po roce 1957 komunisté poslali jezdit s tatrovkami na stavbu, Täve ho často navštěvoval. Svému synovi dokonce dal jméno Jan.

Gustavu-Adolfu „Täve“ Schurovi by nyní jeho vitalitu mohli závidět leckteří padesátníci. Je ho plná místnost, všichni mlčí a pozorně naslouchají, i když ty historky už musí dávno dobře znát. Můj tlumočník Walter se mezitím snaží lámanou angličtinou, díky níž coby bývalý matematik kdysi ovládal první generace počítačů, držet tempo s Täveho vodopádem slov.

Jenže ten je k nezastavení. „Na Závodu míru se mohli potkat lidé z celé střední Evropy. Byl to ale také symbol přátelství mezi příslušníky všech národů. Lidé tu byli velice příjemní a ten nejvíce přátelský, to byl Jan Veselý. Potkávali jsme se s celými rodinami, třeba na pražských Vinohradech. Byl to pro mě hrozně důležitý člověk,“ vypráví.

Muzeum Závodu míru v německém Kleinmühlingenu

Dnes už dvojnásobný vítěz Závodu míru, který si dojel i pro dvě olympijské medaile a v DDR jej vyhlásili sportovcem století, na kole nejezdí. Chvíli žertuje, že už by stačil pouze na trojkolku, poté zvážní. To, když se zajímám o to, co si myslí o současné cyklistice, která v posledních letech zažívá v Německu úspěšnou renesanci.

„Dneska už jezdí jenom pro peníze a pro slávu. Když se nynějším hvězdám nechce, tak prostě odstoupí. Ale za nás to bylo jiné. Lidé na nás křičeli, že to nesmíme zabalit. Všichni v DDR ke mně vzhlíželi. Děti nešly do školy a povzbuzovaly nás kolem silnic. Chodily mi tisíce dopisů z celé země,“ ztrácí se Täve ve vzpomínkách na dávno zašlou slávu. „Mladí už o tom mnoho nevědí, zajímají je jiné věci,“ povzdechne si.

S válkou za námi jsme se chtěli přátelit

O minulosti vypráví každičký kout muzea v Kleinmühlingenu. Horst jej ve vesničce ležící zhruba 40 minut cesty od Magdeburku začal budovat před patnácti lety. Jak mi nyní se zřetelnou hrdostí v hlase říká, každý rok si do něj najde cestu na dvě tisícovky návštěvníků. Vzhledem k slavné minulosti Závodu míru to však na mě působí jako docela skromné číslo.

Ani dnešek s návštěvností příliš nezahýbá. Kromě mě a dvou Nizozemců, kteří do muzea jezdí pravidelně a se všemi se dobře znají, totiž už nepřijde nikdo. Brzy naši malou společnost, v níž bych mohl být všem zúčastněným vnukem a některým dokonce i pravnukem, opouští také Täve. Omlouvá se, ale musí na oslavu něčích devadesátin.

Spolu s Horstem a Walterem se tak po svačině vydáváme do druhého patra muzea. Ačkoliv Horst říká, že „nejdůležitějším exemplářem tu nejsou žádná kola nebo dresy, ale samotná idea Závodu míru“, je vidět, že je na nashromážděné památky hrdý. U každého vystaveného kousku má připravený příběh. U některých dokonce několik.

Tour de France se honosí titulem největší cyklistický závod světa, pamětníci ze zemí za železnou oponu ale rádi obratem namítají, že Závod míru míval ještě větší lesk. První ročník v roce 1948 uspořádali novináři z komunistických listů Trybuna Ludu a Rudé právo. O rok později už v cíli ve Varšavě slavil Jan Veselý, který se stal prvním československým vítězem. K pořadatelům se brzy (1952) přidalo východní Německo, čímž začala klasická éra největšího závodu cyklistických amatérů.

„Täve říká, že na Závod míru už dneska nikdo nemyslí, ale já si myslím něco jiného. Lidé si přejí, aby se znovu pořádal. Na začátku byla tato myšlenka: válka je za námi, všechno je zničené, ale my se teď chceme přátelit. Tato idea zůstává důležitá i v dnešní době,“ přemítá Horst mezi historickými koly a dresy, které mají nad srdcem vyvedenou holubici míru.

Procházíme kolem desítek a stovek exemplářů. Je tu pytel plný dopisů, které Täve na vrcholu své slávy zřejmě nestihl přečíst. U alba, v němž jsou shromážděná vyznání fanynek, se Horst s Walterem zastaví a pocukávají jim koutky – tohle už je dávná minulost. V muzeu ale najdeme i slavnou draisinu, již zmiňuje Ján Kollár v básni Slávy dcera. Své místo tu má též černá ovce německé cyklistiky Jan Ullrich a trenažér, který používal na začátku kariéry.

Muzeum Závodu míru v německém Kleinmühlingenu

Závod míru dnes prodává deskovky a dresy

Končíme prohlídku, blíží se čas odjezdu. Do řeči se dávám ještě s jedním z nizozemských návštěvníků. Brzy mi je jasné, že Be zná cyklistiku a Závod míru lépe než mnozí jiní, a to přitom na kole neujel ani kilometr. Namísto toho se po dvanáct let staral coby masér o nohy závodníků, které za železnou oponu posílala nizozemská reprezentace.

„Závody míru bývaly mnohem lépe organizované než Tour de France nebo Giro d’Italia, které jsem také mnohokrát absolvoval. Přitom mě od toho zrazovali. Říkali, že je tam špatné jídlo a hotely, prostě všechno špatně. Nakonec tomu bylo zcela opačně,“ vzpomíná Be svým tichým hlasem.

Závod míru stále má kontroverzní pověst. Zatímco sportovní fanoušci jej vnímají jako vrcholnou sportovní akci s bohatou historií a protiklad zkomercionalizované Tour de France, existuje i spousta hlasů, kteří o něm smýšlí jako o bezostyšné propagandě vládnoucího režimu. Závod míru měl kontroverzní ročníky: například v roce 1969 jej bojkotovali čeští cyklisté v reakci na srpnové události, ročník 1986 zase začal v Kyjevě jen týden po výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu. Zlatá éra závodu končí rokem 1989, zatím poslední ročník proběhl před třinácti lety.

Loučíme se, Horst mi do batohu přibalí ještě lahvičku se speciálním likérem a na můj tázavý pohled si jen labužnicky hladí své bříško. Myslím na to, co mi říkali, když mě poté Walter odváží ve svém voze na vlakovou stanici v nedalekém Schönebecku. Jedeme svižně: Walter šlape na pedál se stejnou razancí, s jakou kdysi řešil matematické úlohy.

Zatímco se snažím v útrobách udržet odpolední cheesecake, mluví o místní krajině, která po staletí zásobovala zdejší obyvatele. Cítím z něj však jistou rezignaci. Říká, že po pádu režimu toho místním moc nezbylo, a povídá mi, že továrna na traktory, v níž léta pracoval, politické a ekonomické změny také nepřežila. Byla jen jednou z mnoha.

Muzeum Závodu míru v německém Kleinmühlingenu

Walter mě vysadí u vlakové zastávky a s další hromovou akcelerací mizí. Vykročím na zmrzlé nástupiště a je to, jako bych poskočil časem o půlstoletí dopředu: nostalgií nasáklé vzpomínky vystřídají spěchající postavy skloněné nad smartphony. Čekáme spolu hodnou chvíli, ale vlak konečně přijede a brzy se rozjíždí směrem k nedalekému Magdeburku.

Závod míru se zřejmě nevrátí – jeho doba už minula, ať se to někomu líbí, nebo ne. Můžeme na něj vzpomínat, můžeme z něj dokonce i těžit, na což už přišly oděvní společnosti, které  prodávají jím inspirované cyklistické dresy nebo též deskovou hru. Poslové míru tak brázdí válkou rozbité silnice už jen na hrací ploše.

Nová Tribuna se vydává na kolo. Jak vypadaly letošní pekelné kočičí hlavy závodu Paříž-Roubaix? Komu svědčily nejvíce? A jak to vypadá v Muzeu Závodu míru? Poslechněte si celý pořad.

 

Účastníci Závodu míru během 215 km dlouhé etapy z Tábora do Karlových Varů (1955)