Tyjátr: 400x Prodaná

Pražské Studio Ypsilon se od roku 1963 věnuje především autorskému divadlu, kabaretu a improvizaci. Jako jedno z prvních divadel v Čechách začalo na počátku 60. let převracet běžné divadelní texty naruby. Jedním z prvních kousků tehdy ještě liberecké scény byla autorská inscenace Carmen nejen podle Bizeta, kterou později filmově zpracoval režisér Evald Schorm.

V červnu roku 1969, k příležitosti 130. výročí prvního uvedení Smetanovy opery, představilo Studio Ypsilon divákům inscenaci Prodaná nevěsta aneb Pojď domů, ona brečí. O necelých sedmnáct let později slaví nevěsta svoje 400. výročí. „Ten tvar zůstává přesný, improvizace se dělaly při zkouškách, improvizovali jsme při zkoušení textu, do kterého se to pak zapisovalo, a tím vzniknul druhý scénář. Je to klasická ypsilonkovská metoda, která funguje už léta. Ale od premiéry už se ten výsledný tvar moc neproměnil. Myslím si, že ani změna obsazení inscenaci moc neovlivnila, charaktery postav zůstaly dané, žádný nový prvek to nedostalo,“ vysvětluje herec Jiří Lábus.

Prodaná nevěsta v režii Jana Schmida nečerpá, jak už je v Ypsilonce zvykem, jenom ze Sabinova libreta a Smetanovy hudby. V inscenaci se pohybují postavy z řady dalších oper, básní a jiných tradičních českých děl. Během večera zazní mimo jiné také úryvky z Erbenovy Kytice nebo Dvořákovy opery Jakobín. Je to prostě taková pravá česká svíčková. Nebo spíš guláš. Čtyři sta repríz je ale v nekomerčním studiovém divadle opravdu unikát.

Marek Eben a Jiří Lábus|foto: oficiální Facebook Studia Ypsilon

S celkovým počtem přes pět set repríz překonal, ovšem čistě technicky, Prodanou nevěstu snad jen Donutilův Goldoni ve zlaté kapličce. Co udržuje herce při životě (a v roli) po sedmnácti letech hraní stejného špílu objasnil před představením režisér Jan Schmid: „My už hrajeme tohle představení jenom jako srovnávací, už jenom hodně málo, vyřazují ho jiná představení, jak už to bývá. Je dobré, když tu zůstane něco, co překračuje čas a co trvá déle. Je zajímavé, když už to hrajeme sedmnáct let, jak někteří herci nestárnou. Je možné, že to bude i Smetanovou hudbou, která nestárne.“

Herci se během představení obstojně brání naskakující rutině a omezují zkostnatělost na minimum. Jediné, co divákům trochu připomíná skanzen, jsou scéna a kostýmy, které jsou původní. Odpovědí na to, co drží inscenaci šestnáct let naživu, není obsazení populárních herců, ani žánr „vděčné, nenáročné komedie", ale její hlavní téma, kterým je česká natura. I po šestnácti letech totiž některé narážky z představení bodnou diváka pod žebra. Z chytrého a mazaného Honzy původní Smetanovy opery udělal Schmid jedním šmahem pokrytce a podvodníka. Svérázná satira české povahy je ale srozumitelná i zahraničnímu publiku.

„Bylo pro mě překvapením, že i na vzdálených destinacích, jako je třeba Tchaj-wan, ty reakce byly adekvátní. Hráli jsme tam pro obrovský sál, amfiteátr, kde bylo snad tisíc lidí, skoro sportovní hala. Na stranách jeviště byla plátna a tam se pouštěly diapozitivy s překladem. Ten překlad asi musel být moc dobrý, protože se ti diváci bavili stejně jako diváci v Praze. To bylo pro nás velké překvapení,“ dodává Jiří Lábus. Ačkoli je tehdejší generace, publikum, i Studio Ypsilon dnes už někde jinde, divácké reakce a návštěvnost se po sedmnácti letech téměř nezměnily.

z představení Prodaná nevěsta aneb Pojď domů, ona brečí|foto: oficiální web studia Ypsilon

„To publikum se trošku mění. Bohužel něčím k horšímu, v takové té obecné vzdělanosti. Třeba na začátku je takový fór, kde říkám ‚kdo má dneska dozor‘ a kolega Jiráň odpoví ‚Sabina‘. A Sabina, jak známo, byl udavač. A to dneska ví už strašně málo lidí. Dřív jsem měl pocit, že na tohle v sále byla velká reakce. Dneska se zasmějí tak dva tři lidi nebo vůbec nikdo. Najednou je cítit, že nikdo nemá ánung, kdo to vlastně Sabina je.“, uzavírá Jiří Lábus.

Studio Ypsilon bezesporu patří mezi průkopníky autorského divadla. Na jeho tehdejší dramaturgii dnes navazují také dva noví režiséři souboru Jiří Havelka a Branislav Holiček. V proudu nové experimentální scény určitě neškodí si někdy připomenout její kořeny. Prodaná nevěsta je v divadlech taková „věc Makropulos“. Derniéra ji hned tak čekat nebude, nadále zůstává pravidelně na repertoáru Studia Ypsilon, ke srovnání a připomenutí poetiky původního souboru. Schmidova Prodanka jasně dokazuje, že dobře postavená inscenace se může s úspěchem hrát věky.