Tyjátr: Kabaret na Ovčáčka nevyzrál. Mimoděk narazil na obecnější české problémy

03801026_0.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03801026_0.jpeg

Kabaret Ovčáček čtveráček je původně jednorázovým politickým povyražením Městského divadla Zlín. Setkal se s nevídaným zájmem publika i otevřeným odporem části společnosti. Dočkal se řady vyprodaných repríz a derniéru vidělo publikum v bezmála devadesáti kinech po celé republice. Uvést v téměř vyprodaném přímém přenosu na koleni poskládané pásmo je v českém divadle možná marketingovým počinem roku. Kabaret samotný byl ale spíše nevinný, než-li nekorektní, jak tvůrci avizují.

Humbuk, který na sociálních sítích divadla stále způsobují fotky dokonale namaskovaného Marka Příkazkého coby Jiřího Ovčáčka, je dvojí – nadšené výkřiky, volající po pravdě, spravedlnosti, a nekompromisní, nenávistné odsudky. Důvodem k nazkoušení politického kabaretu Ovčáček čtveráček byla podle slov tvůrců bizarní eskapáda s návštěvou dalajlámy a následným udělováním státních vyznamenání. Smát se situacím, které v realitě působí jako blesk z čistého nebe, je možná osvobozující, tyto momenty však rychle stárnou. Přenos derniéry navíc divadelníci uvedli z neaktualizované verze scénáře z období podzimu. Zahuštěné mediální pokrytí kauz navíc způsobuje úplně opačný efekt – přesycení a z toho vyplývající rezignaci.

Michálek jako autor scénáře používá příběhový půdorys Havlovy hry Zahradní slavnost o vzestupu Hugo Pludka, který díky opakování frází získává stále lepší pozice a nakonec zapomene, kdo je. Hugo je v kabaretu malý Jiří, který se odchodem od rodičů Ovčáčků vyšvihne z gymnaziálního vzdoru a žurnalistické praxe na tiskového mluvčího prezidenta. Není zván na zahradní slavnost záhadným Františkem Kalabisem, ale na hradní slavnost nám dobře známým Vratislavem Mynářem. Průběh Jiřího kariéry je sledem čísel odkazujících k okolnostem přímo ústícím do jednotlivých kauz, objeví se např. telefonát někdejšího ředitele hradního protokolu Jindřicha Forejta s Jiřím Bradym o možném vyznamenání. Pokusy o stylizované zobrazení reálných předobrazů v inscenaci kontrastují s jinak brilantní nápodobou reality.

03801028.png

Jiří Brady oblečený do koncentráčnického mundúru je spíše parodií, až karikaturou, zatímco se ve stejné inscenaci objevuje Marek Příkazký, který až hyperrealisticky kopíruje Ovčáčka do posledního detailu. Vedle něj vyniká Vojtěch Johaník, napodobující charakteristické znaky českých novinářů – ráčkování i dikci Jindřicha Šídla, příznačný pohyb ruky Daniela Takáče nebo nevěřícné pohledy plné zoufalství Martina Veselovského známé z DVTV. Tvůrci si s realitou nepohrávají a nijak ji nestylizují. Na druhou stranu, s fakty nakládají velmi nahodile, bez výraznějších souvislostí. Podobně do prázdna vyznívají písňové mezihry. Byť je Tomáš David doprovází na klávesy v nejperverznějších aranžmá Dua Jamaha, jsou další samostatně stojící součástí.

Smysl projektu dala jediná, snová scéna, kde dalajláma (Pavel Vacek) diskutuje s Ovčáčkem o pomíjivosti jeho existence. Nebyl k tomu potřeba rámec Havlovy hry ani doslovné přepisy televizních nebo rozhlasových relací. Vznikl tak jediný obraz se skutečně osobním vkladem, snaha interpretovat Jiřího Ovčáčka jako tragickou dějinnou figuru, která přestala být sama sebou.

03801027.png

Otázkou zůstává, co vyvolává v sále rozpaky víc – zda technické problémy přenosu v Kině Dlabačov, nebo samotná inscenace Ovčáček čveráček. Pokud ale chce Petr Michálek poukázat na nějaké rozdělování české veřejnosti, neuspěl. Více než inscenace samotná o stavu společnosti totiž vypovídá pozadí kabaretu, zejména průvodní jevy hysterického nadšení i hněvu. Dva nesmiřitelné tábory zahrnují divadlo euforickými dopisy i výhružkami smrtí. Zlínský kabaret bohužel stojí mimo věcnou diskuzi a naopak parazituje na vyhrocených emocích a široce rozevřených nůžkách. Zdá se, že na Ovčáčka ve skutečnosti nemá jasný názor.