Tyjátr: Pod africkým sluncem. V ústeckém Činoheráku bojují s xenofobií

Obyvatel nedaleké vesnice Alboury (Maxime Mededa) se vetře do tábora stavební firmy poté, co o život přijde za záhadných okolností jeho bratr. Podle místní tradice musí získat jeho tělo, aby mohl proběhnout pohřeb a bratr v klidu odejít z tohoto světa. Za smrtí ve skutečnosti stojí obhroublý zaměstnanec Cal (Jan Plouhar), jehož zločin se snaží zakrývat vedoucí stavby Horn (Matúš Bukovčan), ten neustále odvádí pozornost neoblomného Albouryho k jiným věcem. Marně se vesničana pokouší uplácet nebo opíjet. Do souboje o důstojnost vstupuje další veličina, Hornova snoubenka Leona (Marta Vítů), o kterou každý ze tří mužů jeví nemalý zájem.

Režisér Michal Skočovský přenáší poetický Koltèsův text do minimalistických kulis. Sám jako scénograf africkou pustinu tvoří pouze dřevotřískovou podlohou, nulovou dekorací s pár předměty. Nad vším jako vševidoucí oko pověsil velkou čtvercovou rampu s reflektory, slunce, před kterým nikdo neuteče. Peče do všech. V inscenaci se stále mluví o větších komunitách, ať vesničanech, případně stavebním personálu. Klíčová je ale čtveřice postav, jejichž vzájemné interakce nevytváří představu velkého otevřeného světa, nýbrž uzavřeného, stísněného. Vážná zápletka odsuzující latentní rasismus stojí jaksi mimoděk, v atmosféře úplného bezčasí.

Režisér Skočovský pracuje s citlivou úpravou, která hře neubírá její křehkost ani brutalitu. Přechází mírně do pozadí, aby nechal text ještě více vyniknout, a těžiště jednání přenáší na místy až podehrávané akce. Decentní přítomnost skvělých herců a minimum prudkých pohybů zesilují tragický podtext příběhu. Jan Plouhar coby zcestovalý dobrodruh, přesto zatvrzele netolerantní, a impulzní Cal řeší většinu situací silou. Není jasné, kdy jako nestabilní element exploduje nebo co provede příště. Znejišťující je také přítomnost jeviště křižujícího Albouryho i prostorem poletující Leony, která najde v záhadném domorodci zalíbení. Neurózu skrytou za zdánlivým klidem jitří hudba Ivana Achera, spojeného s inscenacemi Pražského komorního divadla a v jeho souvislosti se např. v Jařabově Srdci temnoty objevil také Maxime Mededa.

Na to, jak je text jemný a poetický, se velmi nekompromisně vymezuje vůči samozvanému majetnickému právu na Afriku, které v inscenaci kromě Albouryho nikdo nerozumí. Včetně těch, kteří to s ní myslí dobře. Zároveň se tvůrci neuchylují k černobílým závěrům a věcně konstatují, že jedno násilí vyvolává další. V inscenaci Boj černocha se psy se všechno tváří jen zdánlivě líně. Někdo si do Afriky zajede na safari třeba jako v seriálu Okawango, ve skutečnosti je ale safari celý kontinent i s jeho obyvateli.

Divadelní hra Boj Černocha se psy|foto: Kristýna Císařová