Tyjátr: Smolíkovi na intergalaktickém tripu

Režisér a autor scénáře Smolíkových Miroslav Hanuš aka Hánusz Miró se při psaní nevydal cestou, která do hluboké propasti kdysi strhla Divadlo Rokoko. Tam se totiž pokusili o otrocký přepis sitcomu Monty Python’s Flying Circus a výsledek byl naprosto katastrofální. Hanuš se nechává ve Studiu DVA seriálovou látkou inspirovat a rozvíjí ji ve vlastním příběhu. Vychází z druhé série seriálu nazvané Podivuhodná dobrodružství Vladimíra Smolíka, kde mladý génius vyrobí funkční nafukovací raketu a podniká lety na bizarní planety.

Nepříliš jasně žánrově vymezený scénář lze nejblíže charakterizovat jako libreto k pestrobarevnému retro muzikálu, který samozřejmě vědomě pracuje se znalostí seriálu i jeho parodickým pohledem na sci-fi. Ačkoliv sklouzává k bulvárním postupům – tedy mnohdy nepříliš rafinovaným dvojsmyslným vtípkům nebo průpovídkám, stále vypráví nějaký příběh a pracuje s kontinuitou seriálového formátu. Ikonické hlášky, charakteristické tělesné znaky postav, případně původní znělku seriálu začleňuje Hanuš do vlastní vize Smolíkových.

Sytě barevnému varieté vládne především dámská část osazenstva. Většina postav je totiž mnohdy tlačena do laciné grotesky a „humorných prostných“. Eva Holubová coby Gábi Smolíková dokáže v inscenačním rámci fungovat s noblesou, aniž by působila rozpačitě, například jako Jiří Ployhar, který se celou dobu podivně kymácí a tím asi ozřejmuje charakterové vady doktora Halíře. Týna Jany Strykové je zase nejenergičtější figurou, ale přehnaná pubertální stylizace z ní nečiní nic víc než stereotypní vyobrazení ofenzivní puberťačky.

Z představení Rodina Smolíkova |foto: Studio DVA

Ačkoliv se jedná především o marketingový tah a povrchní lechtání diváckých bránic, inscenace v sobě ukrývá jedno výsostně divadelní kouzlo. Miroslav Hanuš využil potenciál sci-fi jako zdroje gagů. Smolíkovi se dostanou na planetu dvojníků, což je lapí do překotné eskapády nejrůznějších nedorozumění způsobených záměnou postav. Inscenace Smolíkovi je tak absolutně paradoxní. Vedle sebe v ní stojí ne úplně okoukaný způsob, jak adaptovat seriálovou látku, i kýč a stereotyp. Autorským přístupem se ale stále odlišuje od většiny projektů, které staví na obchodu s nostalgií nebo recyklaci retro kultů všeho druhu, jako např. Děti ráje poskládané z hitů Michala Davida.