Ústí má šmrnc. Jak vypadá ústecká periferie a nejsou procházky po ghettu jen exploatace chudoby?

Skupinka asi deseti turistů českého i zahraničního původu nesměle postává před hlavním nádražím. Obklopují delegátku s cedulí Praha není Česko a dívky v bílých šatech s korunami na hlavě. Průvodkyněmi dnešního zájezdu budou fotografka Michaela Karásková, krajinářská architektka Lucie Králíková a oděvní designérka Kateřina Plamitzerová, které tvoří skupinu Czechia. Společně cestují po Česku a vymýšlí nové městské kroje. Zájezd do Ústí je podobný jako jejich výzkumné cesty. Budeme pozorovat ústecký urbanismus, krajinu, místní obyvatele i módu ulice. „Když sem někdo přijede z Prahy, tak půjde pravděpodobně do centra. My jsme ale ostřejšího zrna, takže vás vezmeme spíš na periferie, abyste opravdu poznali život v Ústí nad Labem,“ pronáší v úvodním slovu Lucie. Na ústeckém nádraží se k nám připojuje ústecký patriot a ředitel městského archivu Petr Karlíček. „Zavedu vás na místa, která běžný turista opravdu nenavštíví, především proto, že o nich neví. A taky proto, že nemají mezi širokou veřejností zrovna nejlepší pověst,“ slibuje.

Cestu ve třicetistupňovém vedru podél jedné z největších ústeckých autostrád někteří účastníci zájezdu vzdávají. Přeživší jsou ale odměněni pivem v kamioňáckém bufetu Imbiss, který v nezměněné podobě funguje již několik desetiletí. Zatímco pojídáme místní specialitu s názvem Lutenice, kterou lze popsat jako severočeskou odpověď na cosi mezi tatarákem a pravou balkánskou lutenicí, dívky z Czechie se fotí s majitelkami. Všechny spojují bílé šaty, které se před parkujícími kamiony a montážními stroji obzvlášť vyjímají.

9 fotografií

Pomalu se dostáváme k okrajovým čtvrtím Ústí, až dorazíme k jedné z nejznámějších ústeckých ulic, do Matiční. Letos by zeď, kterou svého času řešila snad celá Evropa, oslavila dvacet let. Nezbylo z ní ale vůbec nic a stejně jako ona zmizeli i místní obyvatelé, ať už původní starousedlíci, kteří stavbu zdi požadovali, nebo nově sestěhovaní nájemníci. Experiment tehdejší ústecké radnice nastěhovat neplatiče z celého města na jedno místo nevyšel, a tak kdysi elegantní prvorepublikové domy zejí prázdnotou, stejně jako třeba bývalá služebna městské policie. Jen o pár desítek metrů dál se ale v polovybydlených domech žije dál. Dvacet let po mediální hysterii, která obklopovala stavbu původní zdi, už dnes nikoho nevzrušuje, že tu stojí zeď nová, která místní obyvatele odděluje od zbytku čtvrti.

Procházka cestovní kanceláře Praha není Česko s názvem AUSSIG MÁ ŠŤÁVU A ŠMRNC|foto: Tiskový servis Praha není Česko

„Není cestování po vyloučených lokalitách a chudých čtvrtích ale tak trochu safari pro Pražáky a umělce?“ ptám se holek z Czechie. „Někdy se tak na nás lidé dívají, ale my se vždy snažíme s místními bavit jako rovný s rovným, takže věřím, že to nehrozí,“ oponuje Kateřina. Okrajové části měst podle Czechie nejvíc vypovídají o tom, jak se u nás doopravdy žije. „Centra vždy slouží jako reprezentace a jsou si vlastně všechna podobná, periferie jsou takové upřímnější,“ doplňuje Michaela. Pátrání po geniu loci míst na okraji by lehce mohlo skončit exploatací a povrchní gonzo žurnalistikou, Czechia nejen na zájezdu do Ústí dokazuje, že o naší skutečnosti leckdy nejlépe vypovídá právě umělecká a ironická forma.