V ideálním městě děti chodí samy a hřiště nemají ploty. Jak mohou děti pomoci při plánování?
Dnešní děti zřídkakdy tráví celé dny samy venku, a těžko tak zažijí dobrodružství, jaká si užívali třeba Šípáci s Bratrstvem kočičí pracky. O co tím přichází a jak dětem svobodný pohyb po městech aspoň trochu umožnit? Jedním ze způsobů je nechat děti podílet se na městském plánování. O tom, jak toho docílit a jaké to má přínosy i pro nás ostatní, mluví v magazínu Spot architektka Mirjana Petrik z ČVUT.
Město přátelské k dětem musí podle architektky splňovat dvě základní podmínky. „V takovém městě se děti mohou pohybovat samostatně a nezávisle na rodičích. V místech, kde se děti pohybují, je třeba zklidnit automobilovou dopravu a uzpůsobit tomu celou dopravní a městskou infrastrukturu,“ uvedla Petrik. Úplně ideální tak není, když třeba v Praze vozí tolik rodičů děti autem až ke škole. Před budovami totiž často dochází k nepřehledným situacím, což ohrožuje nejvíce děti, které chodí do školy pěšky. „V Londýně nebo Paříži už třeba ráno zakazují autům vjezd do ulic, kde školy stojí. Nejbližší okolí škol by mělo být pro děti bezpečné, neměly by se bát pohybovat se v něm samy, může být třeba uzpůsobené pro jízdu na koloběžce a podobně,“ vyjmenovává architektka možná řešení.
Druhou podmínkou je dostatečný výběr možností k trávení volného času. „Nabídka, která vychází vstříc různým požadavkům různých věkových skupin,“ upřesňuje Petrik. „Když pomineme formální dětská hřiště, která jsou často určena jen nejmladším věkovým skupinám, je nabídka ve městech velmi omezená.“
I v českých městech sice vznikají třeba skateparky nebo parkour parky, ale je jich podle architektky málo a obvykle stojí někde na okraji sídlišť, na periferiích nebo v zastrčených koutech parků. „Děti a mládež se přitom chtějí účastnit městského života, chtějí vidět, co se děje, a také chtějí být viděny,“ říká Petrik. Taková hřiště nebo parky navíc vyhovují spíše klukům a na potřeby dívek se tolik nemyslí. Holek může být na první pohled v parcích a na hřištích méně, není to ale tím, že by nechtěly trávit volný čas venku.
„Okolo devátého, desátého roku se klučičí a holčičí hry a potřeby začínají odlišovat. Kluci se dál orientují hlavně na sporty a fyzický pohyb, holky se začínají více zaměřovat i na kognitivní aktivity,“ vysvětluje Mirjana Petrik. Dívky potřebují mít místo, kde se mohou v klidu sejít a ze kterého mohou dění kolem sebe pozorovat. Ukazuje se, že děvčata potřebují více času, aby se s novým místem sžila a cítila se v něm bezpečně. V zahraničí už podle Petrik příklady dobře řešených hřišť existují. „Není to hřiště oplocené jako klec, ale otevřený prostor s více vstupy a s vyvýšenou platformou pro sezení a ležení. Také barevně, třeba použitím fialové a podobných barev, se snaží ukázat, že je to místo patřící všem.“
Nejen kluci a holky, ale i různé menšiny využívají veřejný prostor různě. Jak se liší trávení volného času u malých Romů a gádžů? Proč by si děti měly hrát na ulicích? A jak to vypadá na workshopu, kde veřejný prostor navrhují samy děti? Poslechněte si audioverzi magazínu Spot.
Související
-
Transgas vs. Fuchs2. Anketa o tom nejhorším a nejlepším v českých a slovenských městech za rok 2019
Co nejlepšího nebo nejhoršího nás letos ve veřejném prostoru, urbanismu nebo architektuře potkalo?
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
