V opoziční smlouvě žijeme i dnes, jen je to daleko horší. Říká bývalý politický marketér ČSSD

Kdo z těch dvou – Miloš Zeman, nebo Václav Klaus – si lépe vedl v oslovování veřejnosti? A jak se lišili?

Václav Klaus je mnohem sociálně inteligentnější než Zeman. Byl celý život zvyklý obklopovat se lidmi, komunikovat s nimi, vytvářet společenství. I proto byl schopný relativně rychle a jednoduše vyčlenit z Občanského fóra skupinu lidí, která efektivně založila ODS jako fungující strukturu, která mu pomáhala prosadit se v politice. Tohoto nebyl Zeman nikdy schopen a nikdy toho schopen nebude, protože v podstatě nemá rád lidi, nerad se s nimi stýká, nedělá mu to dobře a více méně lidmi opovrhuje. Takže ve chvíli, kdy odešel z ČSSD, tak už nebyl nikdy schopen založit žádnou funkční strukturu, protože tuhle sociální interakci za něj vždycky dělal Miroslav Šlouf. A ve chvíli, kdy Šlouf odešel, tak Zeman nenašel nikoho, kdo by toho byl schopen, a on sám toho schopen není. Takže vždycky na tom byl Klaus líp než on. Klaus má kamarády, fanoušky, a Zeman je asociální bytost, která je nejspokojenější zavřená někde na chalupě na gauči. Nepotřebuje lidský kontakt.

Čtěte také

ODS + ČSSD = VSL. Opoziční smlouva probudila v roce 1998 společnost z iluze

Ale není pravdou, že mu to vychází? Máme ho už podruhé za prezidenta.

Kdyby kandidoval znovu v roce 2002, tak by ty volby dramaticky prohrál. A on to dobře věděl, a proto do toho nešel. Je umění odhalit předem prohraný zápas a vůbec se ho neúčastnit. To on umí, ale ve finále té poslední prezidentské volby na něm bylo vidět, že se bojí a že se bojí strašně.

ODS před volbami v roce 1998 mohutně mobilizovala. Kdo si věří, volí Klause. Doleva, nebo s Klausem. ČSSD zase přišla s obrazem Česka coby spálené, vytunelované země. Proč?

Ten Zemanův citát nebyl součástí kampaně. Je z nějakého jeho rozhovoru, který se mu natolik zalíbil, že ho pak opakoval.

Nicméně, odpovídalo to realitě?

Byl to konec 90. let, kdy propukaly veliké aféry kolem Viktora Koženého a vykradených investičních fondů. Lidé poprvé reálně dohmátli na výsledek kupónové privatizace jako takové, za který podle mne nemohl Klaus. Ale co tomu předcházelo? Sociální demokracie měla, myslím, čtyři nebo pět poslanců a v předchozích volbách získala šest procent. My jsme tam přišli v roce 95 s tím, že zadání bylo, že chtějí vyhrát volby. V době, kdy Klaus byl zachránce národa a mediální polobůh. A podobných stran bylo mnohem víc. A my jsme zvolili strategii, která vychází z většinového systému, ačkoli ho tady nemáme. Polarizovat voliče tak, aby bylo jasné, že buď volíte Klause, nebo volíte sociální demokracii. To znamená: Losna, nebo Mažňák. A ten výrok, který pronesl – a pronesl několik mnohem horších výroků –, do toho nějak zapadal. Klaus se tomu přizpůsobil také, došlo k polarizaci a to způsobilo úspěch sociální demokracie. Protože sociální demokraté se dramaticky zadlužili a vsadili na to, že ty volby dopadnou dobře, tak měli dost peněz na marketing. Když jste pak jezdili v dubnu, květnu, červnu po České republice, tak jste na moc jiných výstupů než ODS či ČSSD nenaráželi. A to se potom zhmotnilo ve volbách, kdy se opravdu rozhodovalo mezi tím, jestli volit Klause, nebo sociální demokracii.

„Já si nemyslím, že svět pravice a levice zanikl opoziční smlouvou. Zanikl proto, že ten svět se pohnul úplně jinam v problémech a tématech, které je třeba řešit.“|foto: Archiv: Petros Michopulos

Mám za to, že lidé tehdy daleko víc věřili konfliktu pravice versus levice. Že na to více slyšeli. Co se v tomto směru opoziční smlouvou změnilo?

Já si nemyslím, že se to změnilo opoziční smlouvou. Myslím si, že v té době se opravdu rozhodovalo o tom, zda se celá společnost a její segmenty vydají na trajektorii, jak to vidí pravicový svět, nebo jak to vidí levicový svět.

Ale ty dva světy se pak opoziční smlouvou daly dohromady...

Ty dva světy se daly dohromady už po volbách v roce 96, i když to nebylo formalizováno dokumentem. Po těch volbách stejně Klaus a jeho koalice neměli většinu a sociální demokracie tolerovala jejich menšinový kabinet, který potom padl po sarajevském atentátu. To znamená, že ta ochota tolerovat menšinovou vládu tam byla už po roce 96. To, že po volbách v roce 98 byla situace kolem sestavování vlády ještě komplikovanější, je jiná věc. Oni měli v té době za sebou čtyři roky opravu silné vzájemné politické války – myslím ČSSD a ODS –, tak si podle mě věřili ještě míň. Už nebyli ochotni jít na nějakou gentlemanskou dohodu a přišli s tím, že sepíší ten jednostránkový dokument. Já si nemyslím, že svět pravice a levice zanikl opoziční smlouvou. Zanikl proto, že ten svět se pohnul úplně jinam v problémech a tématech, které je třeba řešit. A protože ani jedna z těch následujících vlád často nepřistupovala k řešení těch témat ze svého pohledu, čili pravicové vlády neřešily témata pravicovým a levicové levicovým způsobem, tak z toho pak lidé dostali ten zmatek.