Velkochovy: Institut úzkosti demaskuje obří stroje živočišné výroby

„Téma velkochovů je něco, co se dá nazvat obřím strojem, který v sobě zahrnuje různé druhy problémů, spouštěčů a tlaků, a my se je snažíme skrze tuto sérii detekovat,“ říká jedna ze zakladatelek Institutu úzkosti Eva Koťátková, se kterou jsem se sešel v jedné letenské kavárně. Institut na různých úrovních oslovuje umělce a teoretiky k účasti na demontáži systémových přesvědčení, která mohou jednotlivým aktérům způsobovat úzkostné stavy při naplňování nebo naopak nedostačování nastavených parametrů. Teď na webu Institutu publikují příspěvky, které z různých úhlů nahlíží skryté mechanismy průmyslového chovu zvířat. „Zkoušíme různé způsoby a jazyky, jak to téma komunikovat. Jsou tam teoretické texty, performativní přednášky umělců, bude tam komiks nebo jiné práce s vizuálním materiálem. Současně sbíráme kresby od dětí. Ve výsledném formátu by to měla být tištěná knížka, která se dostane do ruky všem, koho toto téma zajímá,“ popisuje Koťátková formát projektu.

Osmadvacetiletý student Katedry environmentálních studií Masarykovy univerzity Patrik Gažo do projektu přispěl esejí Kto nechce hovoriť o kapitalizme, mal by mlčať aj o veľkochovoch. „Celý článek jsem koncipoval jako imaginární kroniku zvířecí historie. Začal jsem v dávných dobách, kdy docházelo k prvnímu domestikování zvířat. Zvířata se stala určitým způsobem vlastnictvím člověka. Takové degradování zvířat má negativní dopad i na lidský svět, protože zavedení kontroly nad zvířaty utváří hierarchické postavení i v samotné lidské společnosti,“ říká Patrik, který ve svých kritických úvahách vychází ze systémové analýzy kapitalismu jakožto struktury nadřazené dění mezi lidskými a zvířecími aktéry. Pomocí nehierarchické terminologie se proto pokouší o zrovnoprávnění vztahů pomocí pojmů „lidské zvíře“ a „nelidské zvíře“, kde lidské zvíře je člověk, u kterého je takto vyzdvižena skrytá zvířecí podstata.  

II. Otevřená záchrana: 20 slepic z velkochovu|foto: Michal Kolesár,Institut úzkosti

Aktivistka a sociální vědkyně Tereza Vandrovcová zase ve svém příspěvku odhaluje kulturní a psychické procesy, které musí proběhnout, abychom si mohli bezstarostně koupit levný a pečlivě zabalený výrobek živočišné produkce. Citlivost vůči utrpení zvířat totiž v důsledku civilizačního procesu vzrůstá a potenciální kognitivní disonanci, čili nelibý myšlenkový rozpor mezi empatií vůči zvířeti a potřebě konzumovat výrobek z něj, musíme zahánět celou řadou procesů. „Když někdo vidí vegana, tak ho napadne, že ten člověk má nějakou ideologii, že něčemu věří, za něčím si stojí, dělá to, protože si myslí, že je špatné zabíjet zvířata. Ale když se podíváme na někoho, kdo jí maso, tak tam lidé tu ideologii nevnímají. Nevnímají, že ten člověk má řadu přesvědčení, která se nemusí zakládat na pravdě, a že to je něco, co je přímou součástí naší kultury. Je to stejné jako s rasismem. Ten taky nebyl pojmenován, dokud byl vnímán jako něco normálního nebo majoritního. Nebo patriarchát,“ vysvětluje Vandrovcová, co je to karnismus a jak nedílnou součástí naší kultury se stal.