Virtuální světy Jamese Colea, epizoda 6: Vizuální estetika počítačových her

Virtuální světy 6
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Virtuální světy 6

To, že jsou počítačové hry umění, jsme už ustavili jako fakt. V tomto díle se budeme bavit o svébytné estetice her. Herní vizualita totiž není jen kabát, ale určující znak média. Hra je estetický objekt a mě zajímá, co je pro herní estetiku jedinečné a specifické. Snažím se najít způsob, jak nepřevádět jedinečnost herního média na již známé formy. Zajímá mě spíše, jaké světy každý žánr vytváří.

Platformové skákačky jako Metroid nebo Castelvania mají i po letech stále něco do sebe. Nevím, jestli za to může všechna ta přebujelá nostalgie, ale do jejich světů se budu vždycky rád vracet. Hry ze série Dark Souls jsou zase vizuálně strohé a přísné, zamiloval jsem si je právě pro jejich nádhernou nedořečenou grafickou stránku. Vždycky se znovu a rád nadchnu pro klasicky krásné tituly, jakými je několikrát zmiňovaný Witcher, Bioshock, Prey nebo nový Red Dead Redemption. Patřily by mezi ně i hry ze série Assassin´s Creed, nebýt zvyku Ubisoftu kořenit své produkty příšernými bugy.

A pak jsou tady experimentální hry, jejichž estetika nabývá role herní mechaniky. We Happy Few od Compulsion Games, hra, která všem komentujícím na YouTube připomínala Bioshock nebo fenomenální herní série Dishonored, oplývá tak úchvatným vizuálním stylem, že je jakékoli srovnání skoro nefér. A patří sem i The Sinking City se svou noirovou verzí lovecraftovského hororu nebo klasičtí Heroes of Might and Magic, kteří povyšují klikací zážitek s tahovou mechanikou soubojů na epické dobrodružství.

Do studia jsem si tentokrát pozval malíře Jana Gemrota a povídali jsme si i o tom, co ve hrách vlastně znamená krása a ve které hře mají nejlepší hlavy. Poslechněte si celý díl Virtuálních světů o estetice a vizuálním rozměru počítačových her.