Z lesní divočiny k blyštivým šperkům: Rozhovor s designérkou Janjou Prokić
„Vždycky jsem chtěla být sochařka, miluju sochařskou techniku a používám ji při práci na svých objektech,“ říká jedna z nejznámějších designérek šperku v Česku. Prošla si studiem na AVU a UMPRUM, ale také intenzivní školou života. Jako malá zažila válečný stav a emigraci z bývalé Jugoslávie a v jednadvaceti se na tři roky ztratila v hlubokých bretaňských lesích.
Když bylo Janje devět, její rodina utekla ze Srbska před válkou. „Z Bělehradu jsme byla zvyklá na velkou otevřenost, jako děti jsme často navštěvovaly ostatní rodiny a hrály jsme si venku. Pak začala válka a tátovi začaly chodit odváděcí dopisy. Nejdřív jsme chtěli ujet do Kanady, ale nedostali jsme vízum. A pak mámě poradil kamarád z dětství, ať zkusíme utéct do Prahy, že je tam velká jugoslávská komunita,“ popisuje Janja Prokić.
„Mám trvalý pobyt v Česku a musím říct, že poslední rok a půl se v Praze konečně cítím jako doma. Zároveň jsem ale nikdy nezažádala o české občanství, protože se pořád cítím dost Jugo. Neměla jsem pocit, že bych někam definitivně patřila. Ze začátku pro mě bylo těžké si uvědomit, kde bych se třeba chtěla jednou usadit,“ popisuje Janja, s tím, že teď už je jí jasné, že chce zůstat v Česku.
Janja Prokić patří k úspěšným českým designérům mileniálské generace. Má vlastní ateliér, ve kterém tvoří výtvarné objekty, ale i běžně nositelné šperky, které prodává řada českých obchodů s designem. V jejích kolekcích najdete luky a šípy, magické amulety, křišťálovou věšteckou kouli, porcelánové vázy a nově také královské koruny. Pravidelně se prezentuje na Designbloku a opakovaně se objevuje v nominacích na prestižní ocenění Czech Grand Design. Roku 2014 v kategorii Designér šperku roku vyhrála s kolekcí Hidden Place. Aktuálně je ve finálových nominacích za rok 2018 s kolekcí Homa. Narodila se v Srbsku, odkud v roce 1993 jako devítiletá spolu s rodiči utekla před válkou do Česka. Studovala malbu a sochu na Akademii výtvarných umění. Tři roky strávila samotářským životem ve francouzských lesích a poté šla do ateliéru Koncept–Objekt–Význam na UMPRUM, kde studovala pod vedením Evy Eisler.
K tvým inspiracím patří mytologie, ženská energie a příroda. Jak blízko přírodě ty sama žiješ?
Příroda je pro mě zásadní, pomáhá mi udržet vnitřní klid. Aktuální kolekci jsem skoro celou vyráběla na chalupě u lesa. V minulosti jsem dokonce několik let žila přímo v lese. Odstěhovala jsem se do francouzské Bretaně, kde jsme s tehdejším partnerem koupili pozemek mezi dvěma vesnicemi. Postavili jsme svépomocí dřevěnou boudu uprostřed lesa, bez elektriky a tekoucí vody. Měli jsme koně, kozy, slepice, kachny a jednou jsem dotáhla i páva, ale toho jsem musela vrátit, protože dělal hroznej bordel. Takže jsem žila tři roky v lese, v holinkách, s mastnýma vlasama, chlupatýma nohama a tak dále…
To mi připomíná příběhy z knížky Raději zešílet v divočině! Co ti tahle zkušenost dala?
Dalo mi to obrovský respekt k přírodě a pokoru vůči všemu okolo. V Bretani je oceán, který má velkou sílu a vane od něj silný vítr. Velké stromy, které obejme jen několik lidí najednou, se klátí jako stébla trávy a ty si uvědomíš, že jsi jen malá křehká věc. Změnil se i můj pohled na vodu a další zdroje, hodně mi to srovnalo hodnoty. Pěstovali jsme si vlastní jídlo a díky tomu mi došlo, že bych nikdy nedokázala zabít zvíře. Proto jsem omezila – a na čas úplně vynechala – spotřebu masa.
Co tenhle samotářský život v lese ukončilo?
Rozchod, ten vztah byl komplikovaný, byla jsem hodně mladá a byl mezi námi velký věkový rozdíl. Chtěla jsem být v lese i venku. Chtěla jsem zároveň studovat umění. A v tom to trochu dřelo. Nakonec jsem odtamtud odešla a přihlásila jsem se na šperkařský kurz k Evě Eisler v Praze. Šperk vlastně v tomhle smyslu přinesl důležitý zvrat v mém životě.
Jak vznikají fantastické objekty Janji Prokić? Jak se vyrovnává s vysokým pracovním nasazením a co jí pomáhá proti vyhoření? Jak vzpomíná na dětství a válku v bývalé Jugoslávii a kde se cítí doma? Poslechněte si Rozhovor Veroniky Ruppert s Janjou Prokić.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
