Zamilovaný lykantrop a týmový sport s psí lebkou. Rutger Hauer byl hvězda kultovních filmů
Rutger Hauer byl rozhodně špičkový herec. Kromě filmů Paula Verhoevena a žánrové klasiky Blade Runner se ale zapsal do srdcí scifistů několika filmy z osmdesátých a devadesátých let, které od té doby stačily zkultovnět. V jednom se měnil ve vlka, v jiném nosil na krku obojek s výbušninou a v dalším hrál nejbrutálnější týmovou hru na světě s psí hlavou.
Už ve svých prvních rolích v raných filmech Paula Verhoevena jako Turecký med se Hauer vyprofiloval jako charismatický herec s fotogenickou tváří a zvláštním magnetismem, který dokázal působit výhružně i sympaticky, atraktivně i odpudivě, a to často všechno najednou. Není divu, že i jeho kladné postavy v sobě často mají něco fanatického, nědky až na hraně psychopatičnosti. V osmdesátých a devadesátých letech úspěšně lavíroval na hraně filmů kategorie A a B, než v druhé půlce devadesátek definitivně sklouzl do béčkových vod, kde natáčel například bizarní variaci na film Akiry Kurosawy Jóndžinbó, ale s androidy a v postkatastrofické pustině, nazvanou Omega Doom nebo zmatenou lovecraftovskou adaptaci Hemoglobin. V tomto desetiletí už se z něj ale stala živoucí ikona, která byla cíleně obsazovaná do kultovních brakovek – pozdním klenotem jeho filmografie je pocta osmdesátkovým žánrovkám Somrák s brokárnou.
Na vrcholu své kariéry měl štěstí na snímky, které jsou minimálně pro určitou generaci dodnes kultem. Mimo fantastický žánr je to určitě fenomenální historická řežba Paula Verhoevena Maso a krev nebo psychothriller Stopař. Když nepočítáme Blade Runnera, můžeme jmenovat ještě minimálně čtyři snímky, které z Hauera udělaly jednoho ze zásadních žánrových herců.
Jestřábí žena z roku 1986 patří k nejlepším osmdesátkovým fantasy filmům. Odehrává se ve středověké Itálii a jeho jediný fantastický prvek spočívá v kletbě, která visí nad dvěma hlavními postavami, bývalým vojenským důstojníkem Etiennem a jeho milou, šlechtičnou Isabeau. Zatímco ona tráví dny proměněná v jestřába, on se v noci převtělí do černého vlka. Dvojice tak je odsouzená být stále spolu, a přece se nikdy nepotkat v lidské podobě. Rutger Hauer a Michelle Pfeiffer hrají možná trochu nepravděpodobný romantický pár, který se ale ve filmu takřka nepotká. Srdcový projekt režiséra Richarda Donnera (Přichází Satan, Superman) je výpravná záležitost, která dokáže skvěle mísit akční scény, dobrodružství a tragický, romantický patos.
Jeden ze scenáristů Blade Runnera i Jestřábí ženy David Webb Peoples si pro svůj režijní debut vybral příspěvek do jednoho z nejtypičtějších béčkových žánrů osmdesátých let – posktatastrofické sci-fi. Mezi desítkami filmů vykrádajících slavnou sérii Šílený Max se ale jeho film Pocta pro Juggery z roku 1989 vyjímá jako nevšední klenot. Peoples vypráví o skupině, která cestuje postapokalyptickou pustinou od městečka k městečku a hraje tu brutální týmovou hru, jejíž hráči si říkají juggeři. Hra se hraje s psí lebkou místo míče a nejlepší hráči mají šanci dostat se do elitní ligy.
Podobně jako George Miller v Šíleném Maxovi i Peoples v Juggerech vytváří v podstatě mytické vyprávění o společnosti, která si na troskách naší civilizace buduje nové rituály a nové způsoby chápání světa. Do tohoto příběhu, který je stejně tvrdý jako jeho nejdrsnější sport, se Hauer hodí naprosto skvěle, protože dokáže obsáhnout jak jeho nesmiřitelnost, tak zvláštní tragiku.
Už v roce 1991 vzal Hauer za vděk na první pohled mnohem lacinější zakázkou. Přestože je film Obojek komorní nízkorozpočtová záležitost, stejně si na tohle vězeňské drama spousta diváků devadesátkových VHS pamatuje. Film Lewise Teaguea (Aligátor, Kočičí oko) totiž stojí na opravdu dobrém nápadu. Ve futuristickém vězení mají trestanci na krku obojky, z nichž každý je propojený s obojkem jiného vězně. Ve chvíli, kdy se oba spárované obojky dostanou od sebe na větší vzdálenost, než je území věznice, oba explodují a své nositele okamžitě dekapitují. Hauer v tomhle dobře zvládnutém béčku sice hraje kladnou postavu, ale není to žádný svatoušek. Zloděj diamantů Frank je od začátku hnaný touhou po pomstě a ve vězení se ukáže jako až psychopaticky umanutá a nezdolná figura.
„Původní Blade Runner dohonil naši realitu, podařilo se mu stát prorockým filmem,“ říkají Fila a Tesař
Proč je Blade Runner považovaný za jeden z nejlepších filmů historie a mohl by Blade Runner 2049 být opravdu tak dobrý, jak naznačují první recenze? V rozhovoru s filmovými publicisty Kamilem Filou a Tondou Tesařem jsme rozebírali, proč původní film Ridleyho Scotta nepůsobí jako standardní hollywoodský projekt a jak přesně by mohl Denis Villeneuve, režisér sequelu s číslovkou 2049 akcentovat specifickou atmosféru kultovního scifi.
Poněkud šílené rysy má i detektiv Stone z britského sci-fi z roku 1992 Zlomek sekundy. Stone pátrá v ulicích futuristického Londýna po tajemném vrahovi, který vytrhává lidem orgány a pojídá je. Zlomek sekundy je mile nadsazená, na hraně sebeparodie balancující komiksová sci-fi. Projevuje se to nejen na příběhu, který nijak nezastírá četné logické díry, ale naopak je hrdě staví na odiv. Také Hauer svou kreaci svérázného drsného poldy, který přežívá díky „úzkosti, kafi a čokoládě“, nechává zajít do hodně expresivních poloh. Zajímavé je na tomto solidním sci-fi noiru i jeho prostředí. Film se odehrává v době, kdy je kvůli klimatické katastrofě řada ulic Londýna částečně zatopených. Některé exteriéry ve filmu jsou přitom skutečně zatopené vodou. Vtipný je třeba i design Stoneova bytu, ve kterém se reklamní estetika osmdesátkových filmů potkává s futuristickými komiksy. Díky celkem funkčním hláškám i pravidelnému přísunu akčních scén a krvavých efektů je to na svou dobu velmi příjemné béčko.
Více o technologických zlepšovácích ve vězeňství a o přežívání na úzkosti, kafi a čokoládě si poslechněte v novém díle Ektoplasmy.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
