Zatápění plasty, jedy ve vejcích i hračkách. Zastaví mezinárodní dohody byznys s toxickým odpadem?
Vývoz odpadu z rozvinutých západních států do zemí jihovýchodní Asie a Afriky zůstává problémem i přes sílící odpor vlád a ekologických organizací. Situaci by mohla zlepšit ratifikace doplňku tzv. Basilejské dohody přijatá na konci loňského roku, ale rozbití nelegálního globálního trhu s odpady je běh na dlouhou trať, varuje vedoucí programu Toxické látky a odpady a předseda sdružení Arnika RNDr. Jindřich Petrlík.
„Viděl jsem odpady z Austrálie nebo Velké Británie, ale na těch místech bohužel nejsou technologie, které by si s odpadem dokázaly šetrným způsobem poradit,“ popisuje Jindřich Petrlík situaci na indonéském ostrově Jáva, odkud se vrátil krátce před natáčením našeho rozhovoru. V rámci výzkumu dopadů vývozu toxického odpadu tam narazil i na případy, kdy byl v dováženém papírovém odpadu přimíchán plast nebo kdy se plasty zatápělo při výrobě tofu.
Čtěte také
„Zdrojové země jsou Británie, USA nebo další rozvinuté státy, kde funguje třídění opadu. Problém je, že s velkým množství plastu si ani rozvinuté země neumí poradit, protože spoustu obalů recyklovat nejde. Je to nutné řešit opatřeními už při výrobě a omezit jejich spotřebu,“ vysvětluje expert z Arniky a dodává, že odpad končí v zemích, jako je Indonésie, protože tam fungují komunity, které se tradičně zabývají přebíráním odpadu a jeho prodejem překupníkům. Ti ho pak dodávají do recyklačních zařízení a následně se z něj vyrábí třeba textilní vlákna, ale většina plastů i dalších typů odpadu se spaluje.
Naráží tak na často přehlížený aspekt mezinárodního obchodu s toxickými odpady, který je výhodný pro mnoho různých aktérů – od západních firem přes překupníky až po zpracovatelské komunity v cílových zemích – a nelze jej redukovat na stereotypní představu rozvinutého západu sypajícího smetí na trpící státy třetího světa. Zaběhnutý systém ovšem dostal první trhliny již před několika lety, kdy dovoz toxického odpadu začala razantně omezovat Čína a pak i další asijské země, jako například Thajsko. Proud toxického odpadu se tak přesměrovává do Afriky a část trhu funguje v ilegalitě.
„Elektronický odpad končí v různých uzlech a přístavištích, které jsou blízko hutím, které zpracovávají vzácné kovy. Osobně jsem byl třeba v metropoli Accra v Ghaně, kde je obrovské elektrošrotiště a v jeho okolí komunita 50–80 tisíc lidí, kteří z odpadu vybírají měď a další kovy, jako zinek nebo hliník. Zároveň je blízko mezinárodní přístav, přes který odpady putují. Podobná místa jsou i v Nigérii a dalších zemích,“ popisuje Petrlík jeden z typických projevů vývozu elektronického odpadu do Afriky. Specifickým problémem jsou podle něj i v elektronice obsažené plasty s toxickými zpomalovači hoření, protože při následné recyklaci se tento typ plastů dostává do nových hraček, hřebenů a dalších předmětů denní potřeby, kde tyto látky nemají co dělat.
Na možné zlepšení situace se začalo blýskat v prosinci loňského roku, kdy byl po dlouhých letech vyjednávání ratifikován dodatek tzv. Basilejské úmluvy regulující přeshraniční tok toxických odpadů. Přesto však není vyhráno. Kromě ilegálního pašování, korupce a využívání právních kliček přetrvává například stav, kdy je elektronický odpad formálně označen jako elektronika z druhé ruky, která se má v cílové zemi údajně opravit a dál sloužit, ale velká část je zcela neopravitelná a skončí na šrotišti. Dopady vývozu toxického odpadu by tak kromě menší spotřeby v západních zemích pomohlo umenšit i často diskutované právo na dostupnost opravitelných spotřebičů.
S Jindřichem Petrlíkem jsme si povídali i o tom, co všechno způsobují toxické látky z vyvážených plastů, kam putují zrecyklované kovy z elektroniky a jak těžké je najít zpracovatelským komunitám nový způsob obživy. Poslechněte si celý rozhovor.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
