Zkoumat seriály v každém momentu. Světy na pokračování od Kokeše nově o známých seriálech

Těžko bychom dnes v mladší generaci českých filmových vědců hledali někoho se širším záběrem zkoumané problematiky a odbornou fundovaností, než je odborný asistent na Ústavu filmu a audiovizuální kultury brněnské Masarykovy univerzity Radomír D. Kokeš. V centru jeho pozornosti dlouhodobě stojí zejména krimi modulované kolem (kvazi)vědeckých vyšetřovacích metod. Franšíza CSI a hity 24 hodin či Dr. House, o kterém s oblibou mluví jako o inkarnaci Sherlocka Holmese v medicínském prostředí, vedly jeho odborný zájem k epizodickému vyprávění a specifickým způsobům nakládání s formátem seriálu.

Publikace Světy na pokračování, která vyšla minulý rok, má být jakýmsi sumářem jím vymezených deskriptivních a analytických metod, které slouží ke zkoumání seriálu jako dlouhodobě neuzavřeného narativního útvaru. V jádru jeho práce ovšem stojí inovativní teoretické vymezení elementárních prvků seriálu a jejich souvislostí. „Seriál je na rozdíl od filmů dílo předkládané po částech, celek nemusí být znám a neustále se pracuje pouze s celky poměrnými,“ tvrdí autor publikace.

Velkou předností Kokešova stylu psaní je, že se mu daří zprostředkovat čtenáři zážitek z bádání a systematizace poznatků, který doprovázel jeho výzkum. Z pouhého sledování seriálů se tak stává dobrodružství výzkumu, nekonečného a… na pokračování. Stačí si třeba jen k jednotlivým konceptům a teoretickým východiskům přiřazovat příklady z vlastní divácké zkušenosti. Určitě si vzpomenete na jiné příklady nenávazné seriality, než je nejčastěji uváděný seriál Columbo.

Seriály a jejich svět

Světy na pokračování Radomíra Kokeše|foto: ArtMap

Stejně jako ve filmově propedeutické příručce Rozbor filmu se Kokeš uchyluje k osvědčené a jím vyznávané neoformalistické analýze. Tentokrát ale výrazněji doplňované teorií fikčních světů, formulovanou pod vlivem práce nedávno zemřelého Lubomíra Doležela. Spíše než dominanta stylu a vyprávění, úhelný kámen analýzy uzavřeného díla, jej zajímá proces seriality a to, jak se odráží ve způsobu vyprávění a konstrukci fikčního světa. Operuje přitom s dvojí perspektivou: na úrovni epizody a celého seriálu. Jako klíčový pak definuje „vztah mezi stavem věcí v makrosvětě na konci epizody stávající a stavem věcí v makrosvětě na konci epizody předcházející“. Tedy vlastně „jednoduchým“ rozdílem (odčítáním) dvou vývojových stádií v postupu seriálu jako celku (fikčního, narativního).

Toto jeho východisko, bod, ze kterého nahlíží na ustrojení různých seriálů, se jeví jako nanejvýš vhodné pro vytyčení rozdílných způsobů jejich vyprávění a uspořádání fikčních světů. Kokeš pak souhrnně definuje 5 typů seriality, se kterými se jako diváci setkáváme. Více než samotné pojmenování (které ostatně najdete v knize) jsou důležitá kritéria, která k jejich vymezení používá: způsoby vyprávění v relaci epizoda/seriál (návaznost vs. nenávaznost vyprávění), vztahování se k fikčnímu světu na úrovni tzv. makrosvěta (seriálu) a světů epizod. Je totiž zřejmé, že i jako diváci přistupujeme jinak ke sledování Příběhů Alfreda Hitchcocka a Dallasu. Od jednoho očekáváme sérii samostatných příběhů, spojených dejme tomu žánrem a poetikou (a přítomností titulního režiséra), a od druhého zdlouhavě se rozvíjející ságu dvou těžařských rodin.

Čtěte také

Strukturně je Kokešova práce rozdělena do 3 oddílů, v nichž autor postupuje velmi volně řečeno od abstraktního ke konkrétnímu. První oddíl, který charakterizuje jako teoreticko-deskriptivní, se snaží postihnout zákonitosti vztahů ve fungování seriálu za využití několika kritérií (např. i ecovské kulturní encyklopedie a dvojího typu diváků). Druhý oddíl, deskriptivně-analytický, pak předestírá různé přístupy k seriálové látce v rámci 5 rozdílných typů seriality. Závěrečný, analytický oddíl se věnuje rozboru dvou autorem zvolených seriálů.

Ukázkové psaní

Velkou předností autora je schopnost ilustrovat probírané jevy a problémy na příkladech z divácké praxe. Užitečná je Kokešova intence nalézat a začleňovat do textu signifikantní, mezní situace sloužící jako příklad pro objasnění probíraného fenoménu – viz ilustrace významu relačních vlastností ve vztahu k fikční identitě postavy v případě seriálu Pán času. Zatímco třeba u Dallasu změna představitelky role Miss Ellie v probíhajícím seriálu žádnou z postav neznepokojila, Doktorovi ve zmiňovaném britském seriálu a hlavně divákům jeho totožnost po „změně obličeje” musí potvrdit jeho asistentka Rose. Jde o jakýsi odraz divácké zkušenosti přímo v materii příběhu.

Edukativní záměr textu je zcela zřejmý, dílčí analýzy realizované na probíraných příkladech nacházejí završení v závěrečném oddílu knihy. Zde Kokeš komplexně aplikuje předestřený analytický aparát na dva strukturně rozdílné seriály. Zatímco 24 hodin volí pro přiblížení nejkomplikovanějšího typu seriality, tzv. rozrušující seriality, série Mr. Bean mu slouží jako (opět poněkud extrémní) příklad interpretace seriálu, který se zdánlivě hlubším analýzám vzpírá – rozborem na konstitutivní prvky a přihlédnutím k vývojové řadě předestírá Kokeš proměňující se obraz na první pohled netečné osobnosti Mr. Beana v kontextu komediálního nenávazného seriálu.

Poslední oddíl může sice působit poněkud nadbytečně, jako určitá exhibice autorových schopností, ale právě s ohledem na novost některých předkládaných konceptů je taková příkladová práce až nezbytná. Zvláště pokud je zamýšleným cílem publikace uplatnění metodologie, která „umožní seriály jako narativní fikční díla zkoumat v kterémkoli momentu jejich rozvíjení“. Perspektiva celistvého díla, uzavřeného seriálu (v obou případech – a zejména u Beana – zpochybnitelná), je tu druhotná. Mnohem více Kokeše zajímá manifestace prvků seriality na nižších úrovních – úrovni epizody, postav, relačních vztahů apod. Ukazuje nám tak např., jak opakovaně dochází k přehodnocování významových a relačních souvislostí v průběhu i jediné sezóny 24 hodin a jak se zdánlivě prázdná postava Mr. Beana postupně proměňuje a vyvíjí.

Čtěte také

Vzdělávání a zábava na pokračování

Většina recenzentů Světů na pokračování se shoduje, že si zaslouží respekt už samotný záměr přijít s novým, inovativním teoretickým systémem zkoumání aktuální audiovizuální problematiky. Ačkoli Kokeš sepisuje mj. příručku, neomezuje se jen na kompilát již definovaných konceptů a teorií. Právě naopak, zřejmě z nespokojenosti s daným stavem zkoumání přichází s vlastní teorií seriality a metodologií umožňující zkoumat seriály v pohybu, jako ustrojení zakládající se na korelaci mezi rovinou neuzavřeného celku a rovinou postupujících epizod. To vše podkládá bohatou bibliografií a soupisem v textu zmiňovaných seriálů, čímž se jeho práce zase blíží odborné teoretické publikaci.

Možná že tato ambice, rozeklanost mezi puzením teoretika a povinností pedagoga činí ze Světů na pokračování opravdu pozoruhodný počin. Kokešovi nestačí jen odprezentovat výsledky dlouhodobého výzkumu, definovat kategorie a vymezit metody. V tomto už je zcela v souladu s živou (i akademickou) skutečností, která je stále v pohybu a přiznaně neuzavřená, stejně jako seriály. Je otázkou, jestli se „Kokešova metoda“ nějak výrazněji odrazí v television studies, výuce na filmologických a jiných katedrách či třeba v publicistické praxi. Každopádně se nám v jeho publikaci ale dostává silného podnětu k novému přemýšlení o známém, nemluvě o bohatém vzorníku příkladových analýz a výčtu názorných ilustrativních ukázek.