„Změna musí přijít od jednotlivců, kteří chtějí konzumovat eticky,” říká umělec Radek Brousil

Z výstavy Radka Brousila

O skrytém rasismu ve fotografii, obchodu s růžemi nebo o tom, proč nepít vodu z petek, jsou dnešní výstavy Radka Brousila. V rozhovoru s držitelem ceny Oskára Čepana je řeč o tom, co ho přivedlo k eko a etickým tématům, jak se vymezuje proti genderovým stereotypům a macho kultuře a proč by mladým umělcům spíš než fotku doporučil studovat 3D.

Řezaná růže, kterou si koupíte v běžném květinářství, toho za poslední týden nejspíš nacestovala mnohem víc než vy. Proletěla se letadlem z Afriky do Holandska a z tamních obřích květinových trhů pokračovala dál do Evropy. K tomu, co se skrývá za květinami, které darujeme z lásky a pro radost, se Radek Brousil dostal při práci na výstavě Černá a bílá ve fotografii, která řešila skrytý rasismus ve fotografii. „Zjistil jsem, že spousta květin, které se u nás prodávají, nebo pěstují, pochází z Afriky. Některé sem byly přivezené už před desítkami let záměrně, jiné někdo jako semínka omylem vyklepal z kapsy po návratu z cest,” popisuje Brousil.

Své nedávné výstavy pojmenoval podle nejpopulárnějších druhů řezaných růží, Red Naomi, Greenfashion a Cool Water, které jsou běžným artiklem globálního květinového byznysu. „Když dáváme květinu někomu z lásky, nevidíme její cestu, která je doslova trnitá. Gesto lásky je zatížené a pošpiněné neetickým přístupem farem, kde jsou často porušovaná práva pracujících. Ženy zaměstnané na květinových plantážích jsou často znásilňované, o čemž se samozřejmě moc nemluví.”

Ve světě, ve kterém běžně fungujeme, je spousta věcí takhle špinavých. Pokud si člověk opravdu zjistí, odkud se naše trika, boty nebo elektronika do obchodů dostaly a kdo a jak je vyrobil, začneš řešit jednu věc a za chvíli zjistíš, že žít spotřebně eticky je vlastně dost náročné. Neodrazuje tě to?

Primárně jde o to, aby nad tím člověk přemýšlel a něco s tím dělal. Je kolem nás spousta problematických věcí a je zvláštní, že o tom vlastně vůbec nikdo nepřemýšlí, lidem je to úplně jedno. To je podobné jako s balenou vodou. Já nevěřím na ty řeči, že to musí ovlivnit vláda a tak podobně. Myslím si, že iniciativa by měla přijít od jednotlivců, od lidí, kteří si uvědomí, že naše voda z kohoutku je úplně v pohodě a není vůbec potřeba přistupovat na nějakou hru s balenou vodou z plastu.

Radek Brousil je původem slovenský umělec, který dlouhodobě žije a působí v Česku. Studoval nová média a fotografii na UMPRUM a na Akademii výtvarných umění v Praze, v Montrealu a v Londýně. Aktuálně se na doktorandském studiu na UMPRUM věnuje soše. Dlouhodobě zkoumá povahu média fotografie (série Černá a bílá ve fotografii), ve výstavách s fotkami a videi často pracuje jako se součástí objektů a instalací. Tématicky se vedle skrytého rasismu ve fotografii dotýká také problémů etiky a ekologie globalizovaného obchodu a masového konzumu nebo lokálních genderových stereotypů. Je laureátem Ceny Oskára Čepana za rok 2015 a v poslední době samostatně vystavoval v galerii 16 Nicholson Street v Glasgow v Colloredo-Mansfeldském paláci GHMP, v Národní galerii, ve Veletržním paláci v Praze nebo ve Fait Gallery v Brně společně s Petrem Puklusem.

Ty jsi braný hlavně jako fotograf, ale už delší dobu děláš spíš objekty a instalace, které fotku nějak rozehrávají. Co tě zajímá na fotce a co tě táhne k soše, kterou teď jako doktorand studuješ na UMPRUM?

Fotografie se rozhodně nechci vzdát, věnuju se jí už dlouho a snad už jí trochu rozumím. V poslední době ale fotí každý a to médium se hodně vyprázdnilo. Řada umělců se posunuje od fotky k sochám nebo 3D. Osobně teď hodně používám textilie, konkrétné látky jedné české továrny, která importuje materiál z Afriky, tady z něj utká, obarví a potiskne látky, a ty pak zase prodá zpět do Afriky. Látky používám jako podklady pod fotky, tisknu je na ně, dělám z nich patchworky, koláže, měkké sochy a tak dále.

Vedle toho že teď zase studuješ, taky učíš. K čemu vedeš studenty, kteří k tobě přijdou na Scholastiku studovat fotku?

Snažím se ten ateliér formovat jako nultý ročník pro lidi, kteří se nedostanou na vysokou školu. Rok čekání můžou využít k tomu, aby se dál rozvíjeli a rozšířili si obzory. Bavíme se o historii i současném umění, konzultujeme jejich práce a společně připravujeme klauzurní výstavu. Je to důležité pro to, aby začali formovat svůj autorský jazyk a rozmysleli si, jestli se tomu chtějí věnovat dál. Každý, kdo si dnes koupí foťák, si myslí, že je, nebo může být fotograf. A dnešní foťáky to tak zjednodušují, že už to není tolik o tom, jak je ta fotka vyfocená, ale spíš o tom, co tím chtěl autor říct. Obecně teď mladým lidem médium fotografie moc nedoporučuju, protože mi přijde dost vyčerpané. 

Co Radka Brousila přivedlo k projektu Stop Drinking Bottled Water? Proč se po fotografii a nových médiích rozhodl studovat sochu a jak se podle něj proměňuje současná fotografie? Poslechněte si v rozhovoru Veroniky Ruppert.

Spustit audio
  • Výtvarné umění
  • Publicistika