Zpěvák Štěpán Urban: Svému starému já jsem nikdy sbohem nedal. Člověk by se měl učit hlavně od dětí
„Naši byli vždy při mně. I to, že mě vychovávali ve víře, mě naučilo dívat se kolem sebe, nebýt extra velký sobec,“ popisuje 23letý zpěvák, kytarista a skladatel Štěpán Urban. „Sobecky jsem se samozřejmě choval většinu svého mladistvého života, ale naučili mě hlavně to, abych měl rád lidi kolem sebe a abych je dělal šťastnými,“ dodává.
Štěpán vystudoval umělecký management a v roce 2015 skončil na 2. místě v nejznámější televizní pěvecké soutěži. Jaké to bylo? „Hodně jsem toho vytěsnil, takže úplně nemůžu říct, jak jsem se cítil, protože si to nepamatuju. Vracím se tam postupně, protože odtamtud přišly i různé věci, které mě doteď po psychické stránce ubíjí. Protože ten tlak byl enormní a já jsem do té doby žádný tlak nezažil. Ani malinký,“ reflektuje.
Pociťuje na sobě někdy stereotypy týkající se maskulinity? „Třeba teď při stěhování, že musím uzvednout co nejvíc, abych se mohl pochlapit. To mi přijde hloupé. Já vždycky beru přítelkyni věci z ruky, když nese něco těžkého, protože nechci, aby to tahala. Ale pak se zamyslím, že když to vzala, tak to nejspíš vzít chtěla a asi to uzvedne. Tak proč bych jí to měl brát? Ona to asi necítí tak, že bych ji nějak snižoval, ale mně to potom přijde blbé.“
Na jakém místě se Štěpán nejvíc rozčiluje? Můžou jeho texty fungovat jako generační výpověď? Proč ho ve filmech nejvíc dojímají scény otcovské lásky? A bojí se smrti? Odpovědi uslyšíte v novém díle Pochlap se.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
