10 nejlepších alb roku 2017 podle Radia Wave

11. prosinec 2017
10 nejlepších alb roku 2017 podle Radia Wave

Pořád se držíme naší strategie a při pročítání výročních žebříčků chceme především objevovat, co nám za uplynulý rok uniklo. V druhém plánu si chceme potvrzovat a ověřovat vlastní vkus. 

Trap vládne hitparádám a „Beatles naší generace“ Migos diktují pravidla, takže v našem žebříčku nesmí chybět jejich deska Culture, a nezapomněli jsme ani na křiklavé album Plunge od Fever Ray. S kompilací Mono No Aware jsme naslouchali zvuku současné ambientní hudby a procházeli se po dávné historii Anglie s Richardem Dawsonem. Přece jenom, objevovat je pořád o něco dobrodružnější.

 1. Kelly Lee Owens – Kelly Lee Owens (Smalltown Supersound)

Kdybychom z eponymní desky velšské producentky Kelly Lee Owens odebrali jeden nebo dva tracky, celá by se rozpadla – tak křehce a zároveň celistvě působí. Člověku se skoro nechce věřit, že jde o debutové album. Owens nicméně není žádná začátečnice, desku vydala až v osmadvaceti letech, poté co nabrala bohaté zkušenosti v indierockových kapelách. Ty pak s obrovským sebevědomím přetavila do desky, která rovnými beaty naleptává hranice mezi ambientním technem, dream popem a písničkářstvím. Kelly Lee Owens v něčem připomíná Jenny Hval, která ostatně na jednom tracku hostuje, na rozdíl od ní má ale větší cit pro melodie. Důkazem je (nejen) nezapomenutelný singl Lucid. Eponymní debut působí na první poslech velmi jednoduše, jeho postupné vrstvy se ale dají odkrývat dlouhé měsíce.

2. Mount Eerie – A Crow Looked at Me (P.W. Elverum & Sun)

Souslovím „to vůbec není hudba“ lidé většinou komentují experimentální a avantgardní alba. Americký písničkář Phil Elverum tak ale mluví o své vlastní nahrávce, formálně velmi krotké desce A Crow Looked at Me, na které zní jenom hlas, akustická kytara a velmi jemné náznaky elektronických beatů. „Vlastně to skoro ani není hudba. Jenom nahlas říkám její jméno.“ A Crow Looked at Me víc než album připomíná osobní vypořádání se s tragédií, kterou si většina z nás neumí ani představit. Deska vznikla po smrti písničkářovy ženy a deníkovou formou zachycuje první týdny a měsíce, během kterých se musel Elverum srovnat s osobní tragédií a zároveň v sobě najít dost síly na to, aby se staral o malou dceru, která přišla o matku. A Crow Looked at Me narušuje hranice intimity, pro někoho je může i překračovat. Její poslech je ale tak intenzivním zážitkem, že se mu v posledních letech máloco vyrovná.

3. Jlin – Black Origami (Planet Mu)

Americká producentka Jlin posouvá na albu Black Origami své temné pojetí footworku tepajícího o 160 BPM a bere ho až k hranicím avantgardní hudby. Nechává zde znít tibetské zvonce, indické perkuse, tribální africké nápěvy a bojové pokřiky. Sluchátky se deska Black Origami, která navazuje na dva roky starý revoluční debut Dark Energy, prohání jako tornádo. Tornádo, které vás smete, uvězní ve víru brutalistních rytmů a jen tak nepustí.

4. Priests – Nothing Feels Natural (Sister Polygon Records)

Washingtonští Priests sází na klasickou sestavu: kytara, basa, bicí, zpěv. Jejich letošní debut Nothing Feels Natural oslavovala významná světová média a psalo se o nich jako o následovnících Bikini Kill, vůdčí femi-punkové kapely z devadesátých let. Odkaz hnutí riot grrrl a kapel jako Sleater-Kinney, Slant 6 nebo Autoclave je tu silně znát, stejně jako okouzlení DIY přístupem Dischord Records, a jsou tu slyšet také vlivy Devo nebo Portishead. „Přežvejkej svoje sny v Burger Kingu,“ vyřvává tu zpěvačka Katie Alice Greer. Silná politická prohlášení si leckdo spojoval s Donaldem Trumpem, album vyšlo totiž nedlouho po jeho inauguraci. Jestli jste tápali při otázce nad nejlepší kytarovou deskou, tak teď už nemusíte.

5. Fever Ray – Plunge (Rabid Records)

„Svobodné potraty a čistou vodu! Zničte jaderné zbraně! Zničte nudu.“ Radikální prohlášení na albu Plunge od Fever Ray rozhodně nechybí a nuda to není ani náhodou. Osm let čekání od eponymního debutu se vyplatilo, to potvrzují nadšené ohlasy od fanoušků i hudební kritiky. Karin Dreijer, jak zní občanské jméno Fever Ray, je na Plunge křiklavější, radikálnější, divnější, političtější a sprostší než kdykoli předtím. Je to nejdivnější popová deska roku 2017, kabaretní, magická, deska o zlomených srdcích, BDSM fantaziích a lásce intimní jako násilí.

6. Migos – Culture (Quality Control)

„Nevím, jestli to byl Future, nebo Migos,“ posmíval se „mumlajícím rapperům“ z Atlanty veterán Snoop Dogg před léty ve své show. Pokud by se ale ptal, kdo z nich vyhrál v hip hopu rok 2017, je to trio Migos, které s fenomenální deskou Culture shlíželo na konkurenci z vrcholu hitparád. Bezesporu nejvýraznější trapové album roku (alespoň co se týče bangerů) je zachycuje na vrcholu – hitparádám se nepřizpůsobují, ale diktují jim svůj styl. A tracky jako Bad and Boujee nebo T-Shirt dost možná zlidoví, alespoň v redakci Radia Wave se tak už stalo. Právem jim patří označení „Beatles téhle generace“, jak je označil herec Donald Glover při předávání Zlatých glóbů.

7. Richard Dawson – Peasant (Domino) 

Folkové album plné skřípajících smyčců, drnčících strun a propletených dechů, které společně s nezvykle položeným hlasem Richarda Dawsona vyprávějí příběh umístěný na Britské ostrovy před patnácti stoletími. Že to nezní úplně lákavě? Přesto je Peasant nekompromisní deska, na kterou se bude vzpomínat i za několik let. Postavy, kterými Dawson zabydlel svoje album, totiž prožívají natolik univerzální příběhy, že se s nimi může ztotožnit každý. A melodie, které jejich životní boje doprovázejí, jsou jako britské slunce – často sice skryté za disonantními mraky, když se ale vynoří, všimnou si toho všichni.

8. Mono No Aware (Pan)

Ambient je neustále se vyvíjející, generativní žánr, jak si tajně přál jeho zakladatel Brian Eno v sedmdesátých letech. Kompilace Mono No Aware experimentálního berlínského labelu Pan bere posluchače do těch nejvzdálenějších, nejobskurnějších koutů jeho současných podob. A jde opravdu o pestrou paletu. Sdružuje aktuální jména žánru jako M.E.S.H., Mya Gomez, TCF, Helm nebo Yves Tumor, kterého znají návštěvníci kutnohorského festivalu Creepy Teepee. Pečlivě kurátorovaná kompilace zachycuje ambientní hudbu, která reflektuje přítomnost tady a teď.

9. SZA – Ctrl (Top Dawg Entertainment)

Napsala skladby pro Rihannu nebo Nicki Minaj, získala smlouvu u Top Dawg Entertainment, svoji debutovou desku ale vydala až pět let po vstupu na hudební scénu. Rozhodně se ale vyplatilo počkat. Letošní album Ctrl zpěvačky, která si říká SZA, je vyzrálou ukázkou emočně silné R&B nahrávky, která je nejčastěji přirovnávána třeba k poslední desce Franka Oceana. SZA se ale pohybuje ve své vlastní kategorii. R&B míchá s indie rockem a osobně laděné texty jsou plné pochyb a zároveň odhodlání k emancipaci a postavení se na vlastní nohy. Na albu se objeví Travis Scott, Kendrick Lamar nebo třeba Isaiah Rashad, Ctrl je ale i navzdory hostovačkám výsostně sólovou a suverénní deskou.

10. Corbin – Mourn (WEDIDIT)

Původně si říkal Spooky Black a schovával se v digitální mlze s ostatními cloudovými rappery. Pak si ale americký zpěvák změnil pseudonym na Corbin a všechna mlha jako by se rozpustila. Jeho letošní album Mourn, opatřené minimalistickými analogovými beaty a záměrně nedokonalým, ale emočně nabitým zpěvem, je průvodcem hraničními životními situacemi jako počátky a rozpady vztahů, deprese, vyprázdněný sex nebo znásilnění. Přestože ho můžeme řadit k vlně alternativního R&B, Corbin se ve spolupráci s producenty Shlohmem a D33J vyhýbá bombastičnosti a osekává svůj zvuk až na dřeň.

Poslechněte si i ukázky a několik osobních komentářů desek z našeho žebříčku od členů hudební redakce.