Architektky by měly založit hnutí #wetoo, říká historička architektury Franziska Bollerey

Ve vaší knize Setting the Stage for Modernity se věnujete historii restaurací, kaváren a hotelů a poukazujete na to, že jejich rozvoj jde ruku v ruce s rozvojem moderní společnosti. Jak tyto dva jevy spolu souvisí? 

V podstatě až do konce 18. století skoro neexistovaly veřejné prostory, kde by se lidé mohli setkávat, pokud tedy nemluvíme o těch nejbohatších. Zhruba od půlky 18. století se začíná prosazovat nová společenská třída, buržoazie, která zbohatla během počínající industrializace. Přelomem byla Velká francouzská revoluce v roce 1789. I pro její průběh bylo důležité, aby existovaly prostory, kde se lidé můžou potkávat a diskutovat. Takovým místem byl i Královský palác, centrum nepokojů. Právě tady revoluce začala, když Camille Desmoulins vylezl na stůl a pronesl svůj revoluční projev. Kavárny byly prvními místy, kde se dalo svobodně debatovat. Nic podobného dříve nebylo. Samozřejmě existovaly třeba zájezdní hostince, ale to nebyl typ městských podniků určených pro setkávání, jaké známe dnes. 

Publikace Setting the Stage for Modernity|foto:Jovis

Rozvoj kaváren a podobných podniků je spojen i s nejrůznějšími novými sociálními jevy, třeba se vznikem novin. Už v 17. století v Londýně stála před jedním takovým podnikem, kde se scházeli spisovatelé a nejrůznější intelektuálové, schránka ve tvaru lví tlamy, kam lidé mohli házet lístky s tím, co jim přišlo zajímavé. A ti spisovatelé je pak začali tisknout. Aby se něco takového událo, také jste potřebovali nějaké speciální místo. 

Jak vypadaly první podniky po architektonické stránce?

Ze začátku to bylo jenom pár stolů, nešlo o žádný specifický design. S tím, jak kaváren ve velkých městech přibývalo, tak se jim začali věnovat i architekti. Co se třeba uspořádání prostoru týče, tak vedle větších společných místností a menších salónků byla typická i separé v patře, která se využívala především ke schůzkám. Tedy když pánové chtěli po ženách trochu víc než jen společné jídlo. Kavárny byly multifunkční podniky, na jednu stranu se v nich nacházely velké sály, kde se lidé mohli shromažďovat, na druhou stranu poskytovaly prostor k diskrétním politickým i osobním schůzkám. Autority samozřejmě věděly, že v kavárnách se probírá politika, takže se v nich běžně pohybovala spousta špehů, aby politické elity byly v obraze, co se ve společnosti děje. Díky kavárnám a restauracím se tak mohla rozvinout řada progresivních myšlenek, což by jinak nebylo možné. 

Logo|foto:Český rozhlas

Zabýváte se také tím, jak design ovlivňuje společnost. Není dnes symbolem jejího rozdělení? Pokud se někdo zajímá o design, má určitě silný kulturní kapitál, a pokud si designové věci pořizuje, tak i finanční. Je to rozdíl proti minulosti, kdy například cílem Bauhausu byl kvalitní design pro všechny?

V Bauhausu sice byl záměr, aby byl kvalitní design dostupný lidem, ale nikdy skutečně nedošlo k tomu, že by si rodina z pracující třídy mohla koupit židli Marcela Breuera nebo lampu od Wagenfelda. Z těchto kusů se staly ikony a dnes za jejich autorizované repliky zaplatíte 300 nebo 400 eur. Vybavuju si ale jednu výjimku, italského podnikatele Dina Gavinu, který v 60. letech opravdu uskutečnil tu původní bauhausovskou myšlenku. Požádal Marcela Breuera o redesign jedné z jeho slavných židlí a Breuer souhlasil s tím, že se židle pojmenuje Cesca po jeho dceři Francesce. Cesca se pak prodávala ani ne za dnešních 50 eur. A lidé si ji skutečně kupovali, bauhausovská idea se naplnila. Imitace téhle židle najdete po celém světě, když pojedete do Indie, uvidíte Breuerovy židle všude. 

A co třeba Ikea, nenaplňuje nějakým způsobem ideje Bauhausu?

Když to vezmete z hlediska ceny, tak asi můžete říct, že je to s původní myšlenkou Bauhausu – produkovat levné a estetické zboží – kompatibilní. Já mám ovšem u Ikey vždy pochyby, co se týče kvality i co se týče designu. Přijde mi, že vždycky chybí malý kousek k tomu, aby to bylo skutečně dobré. Najdete tam hodně imitací, ale žádný tak dobrý design, jaký vznikal například v 20. letech, nějaký kousek jako třeba od Eileen Grey v dnešní Ikee nenajdete. Asi bych tam o ničem neřekla: tohle je vážně geniální kousek z hlediska funkce i formy. Nicméně lidem skutečně umožňují, aby si mohli dobře zařídit bydlení, což byl záměr Bauhausu. A jsou v tom úspěšní. 

„Když to vezmete z hlediska ceny, tak asi můžete říct, že je to s původní myšlenkou Bauhausu – produkovat levné a estetické zboží – kompatibilní. Já mám ovšem u Ikey vždy pochyby, co se týče kvality i co se týče designu. Přijde mi, že vždycky chybí malý kousek k tomu, aby to bylo skutečně dobré.“|foto:Fotobanka Profimedia

Věnujete se také postavení žen v architektuře. To je téma, o kterém se v posledních letech aspoň diskutuje. Dochází podle vás k nějakému zlepšení?

Možná víc než 50 % studentů architektury jsou ženy, ale na skutečně vlivných a důležitých pozicích, ve vedení studií, na akademických postech, jich najdete jen pár procent. Samozřejmě jsou výjimky, zmiňovala jsem třeba Eileen Grey, a máme jednu ženu i mezi těmi největšími architekty typu Gehryho, a to Zahu Hadid. Ponechám teď stranou kvalitu jejích prací, ale každopádně se dostala mezi top ligu. Ale byla jediná. I když se podíváte zpět do historie, žádná z těch superschopných žen se nestala tak slavnou jako Mies, Breuer nebo Gropius. Například i ve slavném studiu SOM, Skidmore, Owings & Merill, působily skvělé architektky, které projektovaly úžasné věci, ale všechna jejich práce byla prodávána pod značkou SOM. Přitom dělaly obrovský kus práce, jejich jména se ale nikde neobjevovala. Je to neustálý boj. Měly bychom naše ideje více prosazovat, měly bychom vyvíjet větší tlak, být agresivnější, ne v negativním smyslu, ale ve smyslu průraznosti. A ptám se, proč nezaložit hnutí #wetoo? Existuje sice L’Union Internationale des Femmes Architectes, ale ti podle mě mnoho nedělají. Potřebujeme mezinárodní solidární hnutí, které by se za ženy dokázalo jednoznačně postavit a říct: Pardon, ale takhle se s námi zacházet nebude, zasloužíme si víc.