Automatky s pěstounkou Janou Luhanovou: Rasismus je v naší společnosti zakořeněný

„Naší motivací, proč se stát pěstouny, bylo pomoci dítěti, které si nikdo jiný nevezme. Potýkáme se stále s tím, že i do pěstounské péče žadatelé preferují zdravé, bílé dítě, ideálně holčičku. Bojí se, co by tmavému dítěti řekla rodina, lidé ve vesnici a bojí se také genů. Já věřím na geny povahy a temperamentu, ale nevěřím na geny krádeží a trestné činnosti.“

Podle zkušeností Jany Luhanové se žadatelé o pěstounskou péči obávají reakcí veřejnosti oprávněně. „Nejtěžší na výchově romského dítěte je, že okolí nepřijímá vaše dítě. Jakmile přijdeme do většího obchodu, jde za námi ochranka, na hřišti na syna pokřikují ‚černá hubo‘ a já vím, že s tímhle přístupem se bude moje dítě potýkat celý život. Že až si jednou bude hledat práci a byt, bude to pro něj těžší, než pro děti světlé pleti. V naší společnosti, i když si myslíme, že to tak není, je rasismus stále zakořeněný.“

Poloromské a romské děti vyrůstající v pěstounské péči nejsou ani černé, ani bílé. Neumí romsky a dost často neznají svoje kořeny. Vyrůstají v bílých rodinách, ale mají jinou barvu pleti. A fakt, že tyto děti v dospělosti inklinují k problémovému chování, má podle expertů i Jany Luhanové úplně jiný důvod, než je genetická výbava odlišného etnika.  

Automatky: „Měl jsem v životě obrovské štěstí, vyrůstal jsem v pěstounské péči“

• Upravit

Čtyřiadvacetiletého Lubomíra Kábrta si pěstouni vzali z dětského domova, když mu byly tři roky. Doma na něj čekali dva starší bratři, taky v pěstounské péči. Do rodiny později přibyla ještě sestra a nejmladší bratr. Kábrtovi vychovali pět dětí, které se dodnes vrací domů.

„Jsem přesvědčená, že je to následek raného traumatu a odmítnutí. Děti, které končí v kojeneckých ústavech, si v sobě nesou to, že je původní rodiče nechtěli, protože jsou špatní. A mají tendenci si svou vlastní nejistotu kompenzovat alkoholem nebo drogou. Snadno podlehnou tomu, když si myslí, že je někdo miluje. Tyhle děti totiž neznají vlastní hodnotu a nedokážou se sami za sebe postavit. Proto se kluci stávají součástí ‚party‘ a holky otěhotní v pubertě.“

I přes to, že přechodných pěstounů připravených poskytnout miminkům zázemí, blízkost a dotek přibývá, v ústavech stále připadá na jednu sestru přes den osm, v noci dvacet pět novorozenců. Z takového prostředí přišel k Luhanovým i Míra. Jeho otec vyrůstal v dětském domově a o syna se staral sám. Partnerka záhy po porodu opustila rodinu. Po půl roce se šel vyčerpaný otec, který nedostával žádné příspěvky na dítě, poradit na správu sociálního zabezpečení. Tam mu místo pomoci nabídli kojenecký ústav. Syna až do tragické smrti pravidelně navštěvoval. Moničina maminka zase trpěla velkými psychickými problémy. O holčičku se následně starala babička, které ale po čase nezbylo nic jiného, než dát Moniku do Klokánku. Tam ji pravidelně navštěvovala a činí tak dodnes.

Česká republika je jednou z posledních zemí EU, kde je možné umisťovat děti mladší tří let do kojeneckých ústavů. Od letošního srpna za otevřené podpory ministrů.

Poslechněte si celý příběh rodiny Luhanových. Jak se žije pěstounům v Čechách?