„Banánová generace pro mě jako Vietnamku není urážka,“ říká bloggerka Do Thu Trang

9. duben 2018
Rozhovor VR a MM

Překvapuje ji, jak pozitivně Češi mluví na internetu o Vietnamcích, i když v reálném životě stále naráží na stereotypy. Její blog Asijatka.cz je stále oblíbenějším zdrojem postřehů z česko-vietnamského soužití a před nedávnem oslavil deset let existence. Jak se za tu dobu proměnily vztahy s druhou, takzvaně „banánovou“, generací Vietnamců u nás? A proč ji samotnou baví toto spojení, které metaforicky hodnotí její vrstevníky jako „zvenku žluté, uvnitř bílé“?

S Do Thu Trang jsme si povídali o začátcích jejího blogu, kdy prý „ilegálně“ a za zády rodičů popisovala rodinné zážitky a tradice konzervativní první generace Vietnamců u nás. Jak čtenost jejího blogu narůstala, stoupal i počet rozhovorů v mnoha médiích. Většina z nich se točila kolem stejných, obecných otázek a stavěla bloggerku do pozice jakési mluvčí vietnamské komunity. Proti tomu se ale ohrazuje.  Jak říká, Asijatka.cz je postavená na jejím subjektivním pohledu na věc. Chápat ji jako nějakou oficiální brožuru definující vietnamskou menšinu v Čechách by byla chyba. Blog se musí brát s nadhledem, už jenom pro typický humor v článcích. A jak Do Thu Trang přiznává, někteří mladí Vietnamci s ní nesouhlasí. „Možná je to pro ně výzva, aby začali tvořit a publikovat, protože prostor tu je a Češi se o Vietnamce opravdu zajímají,“ vybízí kritiky k vlastní tvorbě. 

Před deseti lety vznikl blog Asijatka.cz. Dodnes tu vyšlo 260 článků, což sama autorka označuje za „slabotu, ale na malý psaní tak akorát“. Podle pozvánek do médií, množství čtenářů a sesbíraných cen v něm ale česká veřejnost zjevně vidí trochu víc. V roce 2016 získala Do Thu Trang ocenění Novinářská křepelka pro mladé novináře a stala se jednou z nominovaných na cenu Magnesia Litera pro nejlepší blog roku. V letošních nominacích ceny figurovala znovu. Loni natočila několik dílů seriálu o česko-vietnamských vztazích na internetové televizi Stream.

Naposledy jsme si povídali před třemi lety. Rozhovorů o tvém blogu od té doby byla celá řada. Nechci, aby to vyznělo nějak špatně, ale překvapilo mě, že blog ještě nevyšel knižně. Bylo to někdy ve hře, nabídnul ti to někdo?
Potom, co blog dostal větší pozornost i díky nominaci na Magnesii Literu, ozvali se nakladatelé. Říkala jsem si, že není ten vhodný čas, protože by z internetových příspěvků jen tak hozených na papír vznikl kočkopes. Dnes píšu knihu a nijak zvlášť se to od práce na blogu neodlišuje. Texty do knížky, kterou se snažím uspořádat, jsou ale mnohem intimnější a možná papíru sluší víc.

Někdy se o druhé vietnamské generaci v Čechách píše, a mně osobně to připadá hanlivé, jako o banánové generaci. Uráží tě to?
Mě to oslovení hrozně baví, ale určitá skupina mladých nebo starších Vietnamců to nemá ráda. Považují to za hanlivé, jak říkáš, berou to jako nadávku označující Vietnamce, kteří v uvozovkách ztratili kořeny. Protože, když o tobě někdo řekne, že jsi ztratil kořeny, není to nic pěkného. Vyčítají to tobě a tvým rodičům.

Eva Jiřičná: Každý architekt dělá chyby. To, co se povede, je příští projekt, který ještě nezačal

Eva Jiřičná

V devětadvaceti letech během pracovní stáže uvízla i se svým mladším bratrem v Anglii. Bylo léto 1968 a Prahu obsadila vojska Varšavské smlouvy. Z krátkodobého výletu se staly desítky let strávených na ostrovech, během kterých se dokázala díky odvaze, talentu a tvrdé práci prosadit jako architektka s jedinečným rukopisem. Jak se jí staví v Česku, jaký má vztah k brutalismu a v čem její žívot a práci ovlivnil pulzující Londýn sedmdesátých let?  

Na blogu jsi v rámci upomínání deseti let psala, že byl často spontánní, občas taky ilegální, právě ve vztahu k rodičům. Co jsi tím myslela?
Kdyby rodiče věděli, co jsem o nich vypustila do světa, dost by se divili. Naši dnes ví, že mé psaní vychází z našich osobních zkušeností jako rodiny. V poslední době si naši dost dávají pozor na jazyk a vždycky mě varují, abych to nedávala na ty internety.

Znamená to, že ty starší články nečetli?
Starší určitě ne. Táta dělá, že je nečte, ale to znamená, že si je pročítá. Jednou jsem ho dokonce nachytala. Rychle zavřel počítač a dělal jako že nic.

Zajímá vás, proč Do Thu Trang považuje internetové diskuze a fóra za ďábelské? A proč podle ní kampaně bojující proti stereotypům o menšinách mohou dopadnout efektem Barbry Streisand? Poslechněte si celý rozhovor.

autor: Jakub Krásný

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.