Barter 2.0: Peníze na vedlejší koleji

Hyperinflace měny z dob Výmarské republiky nebo argentinské krize počátku 21. století – když peníze přestávají plnit svoji funkci, zažívá bezpeněžní směna boom. V sofistikovanější podobě ji dnes najdete v Řecku, ve Španělsku nebo v některých regionech sousedního Německa. Jinak řečeno v zemích, kde je peněžní politika relativně v pořádku, ale lidé jsou bez práce a peníze jim chybí. Uchylují se především k tzv. časovým bankám, nebo zavádí lokální měny.

„U časové banky mě napadají příklady ze Spojených států, např. Ithacká časová banka. Okruh lidí si vyměňuje určité obvyklé služby a dávají k dispozici svůj čas. Zásadní je ale stanovit si pravidla, tzn. má hodina strávená vařením, strávená pečováním o malé dítě stejnou hodnotu? Pokud se nepletu, tak příklady ze Spojených států stanovují, že ano,“ vysvětluje ekonomka Ilona Švihlíková a dodává, že pro takový systém je důležitá pestrost nabízených služeb, aby se na „mikrotrhu“ potkávala nabídka s poptávkou.

Jedna hodina je ekvivalentní pro jakoukoli práci také v italské časové bance, která má víc než 50 000 členů, athénská časová banka registruje více než 1000 uživatelů. Zásadní roli zde hraje také důvěra, že účastníci směny budou schopni a ochotni následného plnění, minimalizuje se tak riziko tzv. černých pasažérů.

„Lokální měna je něco, co se dá použít ve větším rozsahu, takže to má ekonomický i sociální dopad. Asi nejblíže nám je německý Chiemgauer, což je měna v Bavorsku. Vznikla jako studentský projekt, kdy si studenti chtěli ověřit, jakými způsoby měna vzniká a obíhá. Jde o jeden z nejúspěšnějších projektů lokální měny vůbec. Podobný projekt se už rozběhl v britském Bristolu. Lokálních měn jsou na světě stovky,“ říká Ilona Švihlíková, podle níž je lokální měna nejlepší variantou bezpeněžní směny.

Dalším příkladem lokální měny může být řecký TEM zavedený ve městě Volos. Jeden TEM je rovný jednomu euru, což je princip shodný pro většinu takových měn. Důležitá jsou ale pravidla, jak takový systém funguje. „Velmi často to bývá tak, že město, většinou to kryje municipalita, vydává dobropis, který platí na nějakém stanoveném území a má tzv. zrychlený oběh, to znamená, že časem ztrácí svoji hodnotu. Lidé jsou tak motivováni, aby peníze utráceli a tím také nastartovávali růst v té dané lokalitě. Nejenom, že peníze obíhají rychleji a tomu regionu se daří, ale ono to má zásadní dopad na strukturu obce či města.“ To jinými slovy znamená, že po správném zavedení lokální měny se do města mohou vracet určité typy obchodů a služeb, za něž byli lidé zvyklí utrácet jinde.

Odpůrci takového nastavení často argumentují rizikem daňových úniků a neprůhledností takových transakcí. K tomu Ilona Švihlíková dodává: „Jsou pravidla, která se týkají odhadu finančních částek těch barterových toků fyzického zboží. Existuje hranice, do které se danění ignoruje, u větších toků k danění samozřejmě dochází. U lokálních měn jsou příklady ze zahraničí takové, že ze strany měst je někde doporučeno, jinde dokonce vyžadováno placení daní v lokální měně. To samozřejmě ještě povzbuzuje její používání.“

Ekonomka Ilona Švihlíková|foto: Alžběta Švarcová

Pro zavedení lokální měny je nutná nejen shoda obchodníků v dané oblasti, ale často i úprava stávajících norem. Existují ale také systémy, které klasickou směnu ignorují. Např. u nás už od loňského prosince funguje platforma Hearth.net, která sází na sociální rozměr, využívá totiž dárcovství, a nevyžaduje tedy okamžité protiplnění. Momentálně na tomto systému participuje asi 350 uživatelů a jde čistě o komunitní záležitost, kde je vzájemná důvěra přímo nezbytným stavebním prvkem.

Ať už v případě lokální měny, nebo jiných systémů je třeba zdůraznit, že nenahrazují již zavedený měnový systém, ale dovedou jej vhodně doplňovat. Paralelně obíhající měny se hojně objevovaly už v historii. Středověké měďáky např. sloužily pro běžný oběh, kdežto zlaťáky (dukáty) sloužily jako uchovatel bohatství. Proto se lokální měna v podobě rychle obíhajících dobropisů nijak nevymyká už staletí známým principům.