Bez práce od nevidím do nevidím nemáme smysl života. Kdy v Česku padne modla workoholismu?

Workoholismus - práce - kancelář
Audio svět na jednom místě Audio svět na jednom místě Workoholismus - práce - kancelář

Už v roce 1930 předpovídal John Maynard Keynes ve svém eseji Ekonomické možnosti pro naše vnoučata, že 21. století přinese patnáctihodinový pracovní týden a pět dnů volna. Tak daleko sice nejsme, ale v posledních letech se kromě minimálního nepodmíněného příjmu jako reálné přetřásá i téma třídenního víkendu, který by do firem měl přinést více výkonnosti a osobní spokojenosti. Realizace této zdánlivé utopie je na dosah, pokud se ovšem nezeptáte Cyrila Höschla...

Známý psychiatr minulý týden v rozhovoru v pořadu Jak to vidí… na Českém rozhlasu Dvojce tvrdil, že lidé neví, co s volným časem, a že zkrácení pracovního týdne byť o jeden den by znamenalo nárůst alkoholismu. „Čtyřdenní pracovní týden by se mi samozřejmě líbil. Ale víte, v přírodě i ve společnosti platí zvonová distribuce toho, co je dobře. Když je něčeho málo, je to špatně, když je něčeho moc, tak je to taky špatně. A zrovna tak je to s volným časem,“ vysvětil Höschl a dodal, že „nemůžeme zkracovat pracovní týden, když nevím, co se sebou nebo s dětmi ve volném čase, a kdy by významná část populace ušetřený čas strávila v hospodě“.

Balanc o workoholismu a práci. Umíte říci ne, odejít včas a ví šéfová, co všechno děláte?

Workoholismus

„Workoholismus je závislost a jako každá závislost je nálepkou na nějakou bolest,“ říká psychoterapeut Michal Mynář. Prací trávíme velké množství času, proto je důležité nastavit si hranice času a energie, kterou práci věnujeme. Umět říci ne kolegům i nadřízeným a poznat, kdy je toho na nás moc, a nechat si také síly na opravdový odpočinek.

Höschl se domnívá, že k redukci dní strávených v práci nemáme zatím ani kulturní, ani ekonomické předpoklady. Zajímavé ale je, jak operuje s pojmy a tvrzeními. Nikde už se nedozvíme, co přesně znamená „významná část populace“ a na čem se zakládá jeho tvrzení, že by lidé prodloužený víkend dlouhodobě zabíjeli právě v hospodě. Höschl tady ale nepřestává. Bere si do úst i „generaci mileniálů na Středním východě“, jejichž účast v konfliktech vyvozuje z toho, že „tam to dojde, když je toho volného času moc“. Souvislost míry volného času a válečných konfliktů tímto zobecňuje nejen pro Střední východ, ale pro svět obecně. Sděluje nám tím bezděčně: nedávejme lidem čas navíc, oni ho stejně zneužijí.

03123540.jpeg

Psychiatrův povzdech nad nezvedenými lenochy spíše než cokoli jiného utvrzuje jeho vlastní sociální bublinu, tedy vzdělané Evropany narozené těsně po 2. světové válce, ve fetišizaci práce. Höschlovy teze se nesou v kárajícím duchu. Já vím, co je dobré pro ostatní. Když mluví o volném čase, zcela pomíjí možnost, že by se lidé v nově nabytých minutách volna mohli věnovat třeba rodině, kterou během pracovního kolotoče vidí leda z rychlíku, zahrádkaření, práci v neziskovém sektoru nebo prostě jen koukání z okna.

Experimenty se zkráceným pracovním týdnem za našimi humny však dávají naději, že se ekonomika pod tíhou pracovníků zakoušejících o den delší odpočinek jen tak nezhroutí. Třeba novozélandská firma Perpetual Guardian nechala svých 240 zaměstnanců dva měsíce chodit do práce jen čtyři dny v týdnu a zachovala jim stávající platy. Akademické zkoumání celého experimentu by překvapilo nejednoho českého psychiatra. Nastolit rovnováhu mezi pracovním a osobním životem v těchto podmínkách zvládalo 78 % zaměstnanců, tedy o 24 % víc než před začátkem experimentu. Měření ukázala o 7 % méně stresu a naopak více motivace a produktivity.

„Přepracovanost je cool. Mileniálové si tak zdobí ego,“ říká psycholog Pavel Špatenka

mileniálové - únava

Generace mileniálů je často označovaná za sobeckou, narcistickou a povrchní. „Sedí to. Podívejte se kolem sebe, doba je hodně narcistní,“ říká psychoterapeut Pavel Špatenka. Dnešní dvacátníci až třicátníci se podle něj neumí zařadit do života. Co stojí za nelichotivými přívlastky? A s jakými psychickými problémy mladá generace bojuje?

Je potřeba počkat na více podobných pokusů a také si uvědomit, že kratší pracovní týden bude v první vlně nejspíš výsadou bohatých západních zemí a prací vyžadujících vyšší kvalifikaci. Těžko můžeme očekávat rychlou reformu pracovního systému třeba ve filipínské textilce. I tak je ale zjevné, že jde o správnou cestu. Höschlovi a mnoha dalším příslušníkům jeho generace bych nevyčítala skepsi vůči novým pořádkům, ale zkratkovitou argumentaci říkající, že flákání má záporné znaménko a vede k válkám. Je to názor generace odcházející do vydřeného důchodu, jejíž definice smysluplného života stojí a padá s prací.

Proč by zkrácení pracovního týdne mohlo být pozitivním krokem, a nikoliv spouštěčem konfliktů? Poslechněte si komentář Zuzany Fuksové.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Spustit audio

Související

  • Workoholismus: Práce především

    Závislost na práci je jako každá jiná závislost. Vychází z našich nejistot, kompenzuje nám něco a speciálně tato závislost může ze začátku vypadat velmi ctnostně. ...