Bezdomovectví se předává z generace na generaci, mladí lidé bez domova často nemají na čem stavět

Podle Pavla Matějky, vedoucího libereckého denního centra pro lidi bez domova, trpí duševní nemocí minimálně třetina klientů, se závislostí na návykových látkách, nejčastěji na alkoholu, se potýká asi polovina lidí, kteří do denního centra docházejí. Jde ale jen o kvalifikovaný odhad, duševní stav klientů ve službě standardně nezjišťují a stává se předmětem hovoru až ve chvíli, kdy například komplikuje společné soužití na noclehárně.

Čtěte také

Jak pomoct na ulici člověku bez domova? Vždy se ho pokuste oslovit, radí odborníci

Pomoc je podle Matějky velmi složitá. Člověk propuštěný z psychiatrie může mít odpovídající medikaci, ale na ulici často není schopen jejího pravidelného užívání, popřípadě o ni nějakým způsobem přijde. Ambulantní psychiatrická péče je na Liberecku málo dostupná, a když už se podaří klientovi domluvit konzultaci u lékaře, na kterou čeká další dva měsíce, často na ni nepřijde, prostě proto, že v té době už je třeba v jiném městě.

Kromě duševních nemocí se bezdomovectvím někdy prolínají i rodinné vztahy. „Máme mezi klienty i otce a syny,“ říká Matějka. Na ulici se podle něj ale nedostali spolu. „Mladí lidé, kteří k nám přicházejí, nemají na čem stavět. V dětství a mládí většinou střídali nefunkční rodinu, ze které otec odešel na ulici, s nějakou ústavní péčí, dětským domovem, a když najednou nemají kam jít, je ulice místem, kde už mají nějaké kontakty,“ vysvětluje Pavel Matějka, jak se někdy bezdomovectví předává z generace na generaci.

Jak dlouho zůstávají lidé v podobných službách a jak obtížné je dostat se z ulice do běžného života? Poslechněte si Diagnózu F s Pavlem Matějkou z liberecké pobočky neziskové organizace Naděje, která pomáhá lidem v nouzi.