Bezdomovectví se předává z generace na generaci, mladí lidé bez domova často nemají na čem stavět
Když se mluví o lidech bez domova, často přijde řeč i na téma duševních nemocí. Někdy je těžké odhalit, zda byla duševní porucha to, kvůli čemu člověk skončil na ulici, nebo byl stres spojený se životem bez domova jejím spouštěčem.
Podle Pavla Matějky, vedoucího libereckého denního centra pro lidi bez domova, trpí duševní nemocí minimálně třetina klientů, se závislostí na návykových látkách, nejčastěji na alkoholu, se potýká asi polovina lidí, kteří do denního centra docházejí. Jde ale jen o kvalifikovaný odhad, duševní stav klientů ve službě standardně nezjišťují a stává se předmětem hovoru až ve chvíli, kdy například komplikuje společné soužití na noclehárně.
Čtěte také
Pomoc je podle Matějky velmi složitá. Člověk propuštěný z psychiatrie může mít odpovídající medikaci, ale na ulici často není schopen jejího pravidelného užívání, popřípadě o ni nějakým způsobem přijde. Ambulantní psychiatrická péče je na Liberecku málo dostupná, a když už se podaří klientovi domluvit konzultaci u lékaře, na kterou čeká další dva měsíce, často na ni nepřijde, prostě proto, že v té době už je třeba v jiném městě.
Kromě duševních nemocí se bezdomovectvím někdy prolínají i rodinné vztahy. „Máme mezi klienty i otce a syny,“ říká Matějka. Na ulici se podle něj ale nedostali spolu. „Mladí lidé, kteří k nám přicházejí, nemají na čem stavět. V dětství a mládí většinou střídali nefunkční rodinu, ze které otec odešel na ulici, s nějakou ústavní péčí, dětským domovem, a když najednou nemají kam jít, je ulice místem, kde už mají nějaké kontakty,“ vysvětluje Pavel Matějka, jak se někdy bezdomovectví předává z generace na generaci.
Jak dlouho zůstávají lidé v podobných službách a jak obtížné je dostat se z ulice do běžného života? Poslechněte si Diagnózu F s Pavlem Matějkou z liberecké pobočky neziskové organizace Naděje, která pomáhá lidem v nouzi.
Související
-
Nouzový stav některým lidem na ulici pomohl, jsou ale i neřešitelné případy, říká terénní pracovnice
Během nouzového stavu fungovala řada provizorních ubytovacích kapacit pro lidi bez domova. Tato místa s sebou přinesla šanci mít chvíli nějaké „doma“ a odrazit se ode dna.
-
Byt mých snů má záchod a někoho, koho mám rád. Jak se žije mladým lidem v sociálním bydlení?
„Cokoli se může pos*at a jsi znova na ulici,“ myslí si Bart. Je mu pětatřicet, ale už ve dvou měsících byl bez domova – z rodiny ho odebrala sociální pracovnice.
-
„Lidem bez domova se věnujeme dlouhodobě, teď je to potřeba o to víc,“ říkají Medici na ulici
Před čtyřmi lety začal vznikat spolek Medici na ulici. Pomáhá lidem bez domova zejména s převazy těžkých ran.
