Blade Runner 2049: Androidi sní o robotickém mesiášovi. A diváci o promyšlenějším scénáři
Natočit po pětatřiceti letech druhý díl legendárního sci-fi Blade Runner se vyplatí už jen z jednoho důvodu – vytvoří se šeptanda a vyvolá velká očekávání. Ve všech ostatních ohledech je to dost nevděčný podnik.
Snímek Ridleyho Scotta z roku 1982 dodnes zůstává podivínským filmem, ve kterém doznívají sedmdesátá léta – sci-fi tehdy nebylo nutně akční, dominovaly naopak vláčně pomalé a chladně odtažité filmy jako Kmen Andromeda nebo Silent Running. Zároveň se v něm mocně ohlašují osmdesátá léta s jejich videoklipovou estetikou a péčí o vypiplaný futuristický design. A je to také dosud nejvěrnější ztvárnění paranoidních vizí spisovatele Philipa K. Dicka, který byl posedlý představou strojů, které vypadají a možná i přemýšlejí jako lidé.
Jak navázat na osmdesátkový futurismus
Nejvěrnější proto, že je až do poslední chvíle ambivalentní – otázku, zda je hlavní hrdina Rick Deckard android nebo ne, nechává otevřenou. To, že nám Scott ve svém režisérském sestřihu na tuto otázku odpovídá, je tak trochu zrada na původním filmu a doklad toho, že někdy je lépe nechat některé otázky nezodpovězené. Při premiéře měl původní Blade Runner katastrofální návštěvnost. Status uctívané filmové klasiky si pak budoval postupně u diváků, kteří měli možnost ho vidět vícekrát.
Tvůrci Blade Runnera 2049 se museli vrátit do světa, který působil neobyčejně futuristicky na začátku osmdesátých let, ale od té doby hodně zevšedněl díky tomu, že ho nesčetněkrát zkopírovaly novější sci-fi filmy včetně japonských anime. Bylo také nutné alespoň trochu zachovat pomalé tempo filmu zahušťované legendárním hypnotickým soundtrackem od Vangelise. A samozřejmě filmaři nemohli pominout „dickovské“ téma lidských androidů s implantovanými vzpomínkami a umělými sny o elektrických ovečkách. Blade Runner 2049 zkrátka rozhodně nemohl být klasické současné akční sci-fi, a zároveň zůstat věrný svému uctívanému předobrazu.
Pomalost i jednoznačnost
Není se proto čemu divit, že vznikl na dnešní dobu opravdu hodně neobvyklý film. Monstrózní 160minutová stopáž je naplněná scénami, ve kterých všechno plyne v tak rozvážném a zdrženlivém tempu, jaké si dnes dovolí jen málokterý mainstreamový režisér. Denis Villeneuve, který má za sebou uznávané snímky Sicario nebo Příchozí, se tu ukazuje jako suverénní mistr inscenování těchto pomalých sekvencí. Přestože se film nikdy úplně nerozeběhne ve svižnějším tempu, zároveň nikdy neustrne. Způsob, jakým Villeneuve pracuje s prostorem, často v rámci velkých celků, a to, jak kombinuje pomalý pohyb herců s pomalým pohybem kamery, je pořád obdivuhodný. Bohužel je to jen jedna ze dvou věcí, které na novém Blade Runnerovi opravdu stojí za to. Tou druhou je kamera Rogera Deakinse, která dodává monumentální architektuře filmu silnou atmosféru, především díky nápadité práci se světlem.
„Původní Blade Runner dohonil naši realitu, podařilo se mu stát prorockým filmem,“ říkají Fila a Tesař
Proč je Blade Runner považovaný za jeden z nejlepších filmů historie a mohl by Blade Runner 2049 být opravdu tak dobrý, jak naznačují první recenze? V rozhovoru s filmovými publicisty Kamilem Filou a Tondou Tesařem jsme rozebírali, proč původní film Ridleyho Scotta nepůsobí jako standardní hollywoodský projekt a jak přesně by mohl Denis Villeneuve, režisér sequelu s číslovkou 2049 akcentovat specifickou atmosféru kultovního scifi.
Všechno ostatní je v tomhle prapodivném filmu větším či menším zklamáním. Co film sráží asi nejvíc, je scénář, za kterým stojí spoluscenárista prvního dílu Hampton Fancher. Oproti prvnímu Blade Runnerovi, plnému nejednoznačností, je ve druhém díle od začátku do konce všechno průzračně jasné. Víme, kdo je a kdo není android, víme, kdo je hodný a kdo zlý, a prakticky nic z toho nás nenaplňuje údivem. Otázka, jak moc se stroje dokáží přiblížit lidem a co to vypovídá o člověku jako takovém, která fascinovala Dicka, se používá jen jako vypravečský mechanismus, jímž se vysvětlují posuny v ději. Roboti mají implantované vzpomínky – dobře, pojďme to využít jako jednu ze stop při hrdinově detektivním pátrání.
Androidi-uprchlíci
Namísto zneklidňující vize světa, kde člověka nebude možné odlišit od stroje, se Blade Runner 2049 vrací k jinému tématu, které bylo s roboty v minulosti spojováno, k metafoře robotů a otroků. Téma polidštěných robotů rebelujících proti lidstvu, které je zotročilo, jsme mohli vidět už v prvním Blade Runnerovi. Ve dvojce je zopakované mnohem schematičtějším způsobem, ve kterém můžeme hledat paralely se současnou uprchlickou krizí. Androidi mají právo ve společnosti přežívat, ale jen za předpokladu, že nebudou projevovat emoce, spokojí se s podřadnými životními podmínkami a zvyknou si na nenávistné pohledy zbytku společnosti.
Koho tahle metafora zajímá, ať se raději podívá na televizní seriál Westworld, nebo si přečte třeba slavný komiks Osamu Tezuky Astro Boy z padesátých let. V obou je totiž rozpracovaná mnohem lépe než v Blade Runnerovi 2049. Film ale nakonec rychle uhne od vykreslování společnosti založené na otrocké práci androidů k tuctovému mesiášskému vyprávění o zázračném dítěti, které konečně osvobodí utlačovanou robotickou populaci. Je až s podivem, jak horlivě zahraniční kritika píše o tom, že nový Blade Runner je filozoficky podnětný film. Paradoxní otázka, jak může vypadat subjektivní prožívání uměle vytvořené bytosti, se tu totiž vůbec neřeší. Namísto toho nám tvůrci servírují nejtradicionalističtější figury, s jakými se současný Hollywood může vytasit – na první pohled totálně psychopatického frankensteinského vědce v podání Jareda Leta, který si nepoučitelně a neúspěšně hraje na Boha, vyprávěnku o jednom dojemném rodinném setkání po letech a příběh o neplodné robotce, které se přihodil zázrak a stala se matkou.
Rozpadlá urbanistická noční můra
Nový Blade Runner navíc fatálně selhává v tom, co byla naopak velká přednost prvního dílu. Nedaří se mu vytvořit přesvědčivou vizi budoucnosti, u které máme pocit, že drží pohromadě a mohla by existovat i za hranicemi toho, co nám film ukazuje. Svět roku 2049 je ještě složitější a přelidněnější než ten, který ukazoval první díl. Vidíme to ale jen v pár záběrech, kde se hrdinové prodírají anonymními davy. Jinak to vypadá, že v celé futuristické megapoli žije jen asi dvacet lidí. Obří korporaci reprezentuje jen hrdinova nadřízená, zmíněný frankensteinský vědec a jeho zlá robotická bojovnice – stačí se s nimi vypořádat a hrdinové mají vyhráno. Stejně tak rebelská replikantská grupa jako by byla složená z pár postav, které se vzájemně dobře znají. Něco takového bylo typické pro staré béčkové akční sci-fi, kde šla naivita scénáře ruku v ruce s nízkým rozpočtem. U pokračování propracované žánrové klasiky natočené za 150 milionů dolarů je to dost zarážející.
Stejně roztříštěný je i vizuální design filmu. Namísto prostoru původního filmu, který působil jako zhmotnělá urbanistická noční můra, skáče nový Blade Runner mezi několika radikálně odlišnými prostředími, které mají všechna působit monumentálně, ale žádné z nich nevypadá jako místo, kde by někdo mohl reálně existovat. Megapole je ještě mnohem temnější a zamlženější, holografické reklamy ještě velkolepější a sídlo všemocné korporace ještě rozlehlejší a prázdnější. Všechno jsou to prostory, které máme obdivovat, ale nedokážeme si představit, že by je někdo skutečně obýval. Navíc to vypadá, že se na ně má dívat hlavně pubertální mužské publikum – není mnoho filmů, které by s takovou oblibou ukazovaly obří sochy nebo hologramy ženských figur s odhalenými prsy.
Blade Runner 2049 by se dal kompletně charakterizovat jako artová sci-fi pro puberťáky. Pomalé tempo a monumentální atmosféra dává divákům pocit, že sledují závažné umělecké dílo, jenže pod touhle pečlivě budovanou sošností není nic jiného než hloupé vyprávění se spoustou nedomyšleností. Blade Runner 2049 se zkrátka neodehrává ve stejném světě jako první Blade Runner. Neodehrává se totiž v žádném světě.
Hodnocení: 67 %
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
