Bourání s Miroslavem Šikem: Architekti a urbanisté mají zabránit útěkům lidí z měst

2. říjen 2018
Dům pro hudebníky architekta Miroslava Šika, spoluautor Daniel Studer, 1998

„Architektura není pro fotku ani pro manifest, ale je pro život,“ říká vysokoškolský profesor a architekt Miroslav Šik, který strávil velkou část života ve Švýcarsku. Město pro něj znamená hlavně bydlení a architekti s urbanisty by podle něj měli právě nad bydlením nejvíce přemýšlet. O tom, jak se mění město a co je potřeba dělat, aby lidé z města neutíkali, mluvil s Adamem Gebrianem v pořadu Bourání.

„Můj učitel Aldo Rossi vždycky říkal, že město je bydlení. Jsou to ty obytné čtvrti, které tvoří obytnou strukturu města,“ říká profesor a architekt Miroslav Šik. „Dělat koncertní síně nebo knihovnu, to je výjimečné, a třeba už se to nebude nikdy opakovat. Já jsem se specializoval na bydlení, protože jsem přesvědčený, že bydlení je tahoun města,“ vysvětluje.

Obytný dům v centru vesnice Haldenstein, architekt Miroslav Šik

Město se vyvíjí, odráží společenské a politické změny, musí snášet pohyby populační křivky. V Curychu, kde Miroslav Šik řadu let působil, se městské bydlení měnilo také s ohledem na sociální politiku dvacátého století. „Curyšská bytová družstva vlastně kritizují kapitalistické řešení bydlení, kritizují dvorovou zástavbu 19. století. Tedy takovou tu snahu postavit krásný dům s fasádou do ulice a dvůr udělat temný, bez slunečního svitu, s ošklivou fasádou. Do dvoru koukají záchody, kuchyně a pokoje pro služku. Sociálnědemokratická sídliště naopak vytvářela ohromné vnitřní bloky s kolektivním prostorem. Ve dvacátých letech tam byly třeba i školky. My tomu dnes říkáme zahradní města. Jak se ale zvětšuje množství obyvatel, musíme vymýšlet, jak tato zahradní města zahustit,“ říká.

Zvětšují se také individuální nároky na prostor, a je tedy na architektech a městském plánování, jak stavět nové byty a zároveň zachovat městskou zeleň, která v těchto velkých vnitroblocích je. „Musíme město v létě ochlazovat a v zimě oteplovat s použitím co nejmenšího množství přidané energie. Dnes už jsou možnosti využívat odpady z kuchyně, splašky, vodu ze sprchy. To všechno se dá použít k zateplení a ochlazení domů. Je to první krok k tomu, aby nám lidé neutíkali z měst do periferií,“ říká architekt.

„Architektura se dělá pro život. Když jsem k tomu poznání došel, zjistil jsem s hrůzou, že už na to přede mnou přišla spousta architektů. Já si jich do té doby ani nevšiml, to nejsou ti, kteří dělali technické chápání architektury. To jsou ti tiší, co stavěli pro družstva. O těch se na škole nikdo neučí,“ říká Šik.

O svém osobním vnímání architektury, které dříve nazýval tradicionalistické, ale třeba i o svém vyrůstání v letenském Molochovu si poslechněte v první části rozhovoru s Miroslavem Šikem.