Bourání s Miroslavem Šikem: Architekti a urbanisté mají zabránit útěkům lidí z měst

Dům pro hudebníky architekta Miroslava Šika, spoluautor Daniel Studer, 1998
Dům pro hudebníky architekta Miroslava Šika, spoluautor Daniel Studer, 1998

„Architektura není pro fotku ani pro manifest, ale je pro život,“ říká vysokoškolský profesor a architekt Miroslav Šik, který strávil velkou část života ve Švýcarsku. Město pro něj znamená hlavně bydlení a architekti s urbanisty by podle něj měli právě nad bydlením nejvíce přemýšlet. O tom, jak se mění město a co je potřeba dělat, aby lidé z města neutíkali, mluvil s Adamem Gebrianem v pořadu Bourání.

„Můj učitel Aldo Rossi vždycky říkal, že město je bydlení. Jsou to ty obytné čtvrti, které tvoří obytnou strukturu města,“ říká profesor a architekt Miroslav Šik. „Dělat koncertní síně nebo knihovnu, to je výjimečné, a třeba už se to nebude nikdy opakovat. Já jsem se specializoval na bydlení, protože jsem přesvědčený, že bydlení je tahoun města,“ vysvětluje.

Obytný dům v centru vesnice Haldenstein, architekt Miroslav Šik

Město se vyvíjí, odráží společenské a politické změny, musí snášet pohyby populační křivky. V Curychu, kde Miroslav Šik řadu let působil, se městské bydlení měnilo také s ohledem na sociální politiku dvacátého století. „Curyšská bytová družstva vlastně kritizují kapitalistické řešení bydlení, kritizují dvorovou zástavbu 19. století. Tedy takovou tu snahu postavit krásný dům s fasádou do ulice a dvůr udělat temný, bez slunečního svitu, s ošklivou fasádou. Do dvoru koukají záchody, kuchyně a pokoje pro služku. Sociálnědemokratická sídliště naopak vytvářela ohromné vnitřní bloky s kolektivním prostorem. Ve dvacátých letech tam byly třeba i školky. My tomu dnes říkáme zahradní města. Jak se ale zvětšuje množství obyvatel, musíme vymýšlet, jak tato zahradní města zahustit,“ říká.

Zvětšují se také individuální nároky na prostor, a je tedy na architektech a městském plánování, jak stavět nové byty a zároveň zachovat městskou zeleň, která v těchto velkých vnitroblocích je. „Musíme město v létě ochlazovat a v zimě oteplovat s použitím co nejmenšího množství přidané energie. Dnes už jsou možnosti využívat odpady z kuchyně, splašky, vodu ze sprchy. To všechno se dá použít k zateplení a ochlazení domů. Je to první krok k tomu, aby nám lidé neutíkali z měst do periferií,“ říká architekt.

„Architektura se dělá pro život. Když jsem k tomu poznání došel, zjistil jsem s hrůzou, že už na to přede mnou přišla spousta architektů. Já si jich do té doby ani nevšiml, to nejsou ti, kteří dělali technické chápání architektury. To jsou ti tiší, co stavěli pro družstva. O těch se na škole nikdo neučí,“ říká Šik.

O svém osobním vnímání architektury, které dříve nazýval tradicionalistické, ale třeba i o svém vyrůstání v letenském Molochovu si poslechněte v první části rozhovoru s Miroslavem Šikem.