Bourání s Václavem Aulickým: Žižkovská věž má punc minulého režimu. Nemůže za to

5. listopad 2017
03626160.jpeg

Václav Aulický je spoluautorem Transgasu. Budovy, která zejména v posledních měsících budí nejen mezi Pražany poměrně vášnivou diskusi. Pro část veřejnosti Transgas představuje vadu na kráse pražské Vinohradské třídy, jiní v něm naopak vidí architektonický skvost. Transgasu ale teď hrozí bourání.

„Považuji to za neštěstí pro sebe. Potěšila mě aktivita Klubu Za starou Prahu o zapsání Transgasu na seznam kulturních památek,“ říká Aulický. O památkách, brutalismu a bourání hovořil s Adamem Gebrianem ve stejnojmenném pořadu.

„Tenkrát to bylo něco! Měla to být řídící ústředna tranzitního plynovodu, a to byl tenkrát super šlágr. Měl vést ze Sovětského svazu do západního Německa, financovali to Němci. Říkali jsme si, že děláme se Západem. Navíc tam měly být první výdobytky moderní techniky, to bylo úžasné. Řídil se chod plynu po trase. To už dnes samozřejmě není,“ vzpomíná na stavbu Transgasu Aulický, který je kromě této budovy autorem dalších významných staveb v Praze – Žižkovské televizní věže nebo City Tower na Pankráci. Dnes je areál budovy zanedbaný, léta se o něj nikdo nestaral.

Vzorem pro Aulického práci je pařížská stavba Centre Georges Pompidou, technika a konstrukce jsou výrazovými prostředky jeho budov. „To s sebou prostě nese značné úsilí. Nikdy si neuvědomíte, co to znamená postavit něco ve městě, když jsou tady holubi. Budova s výklenky a římsami, prostorovou strukturou, holubi tohle všechno zanesou vysoce agresivním trusem. Centre Pompidou je proto obalený sítěmi,“ vysvětluje Aulický.

Václav Aulický, Transgas

Stav budovy Transgasu je podle Aulického velmi špatný. „Někdy si říkám: možná by bylo lepší to zbourat než to nechat takhle zničené,“ stěžuje si. Stavby, které vznikaly v 60. a 70. letech, byly často stavěny z nekvalitních materiálů. „Za mého mládí se používal boletický plášť, tedy ocelová konstrukce s hliníkovým profilem. Když se některé domy odstrojovaly, zjistilo se, že uvnitř už třeba nic není. Kvalita staveb byla podmíněna technologií a materiálem.“ Žižkovská vysílací věž a Transgas jsou podle něj výjimkami. Stavby jsou dynamicky a staticky namáhané, takže se materiál často dovážel odjinud. Výtahy a požární dveře na věži jsou toho příkladem, nic tak kvalitního zde v té době jinak nebylo. „Ocel byla u nás levnější než beton a uměli jsme ji v ostravských Vítkovicích dělat. Betonové části budov se dělaly z nekvalitního materiálu a důsledky můžeme sledovat dodnes,“ doplňuje Aulický.

„Transgas je jenom jeden,“ říká Klub Za starou Prahu. Majitel tvrdí, že nikomu chybět nebude

03797760_0.jpeg

Klub Za starou Prahu se odmítl spokojit s vyjádřením Ministerstva kultury, které soubor masivních staveb na Vinohradské třídě neprohlásilo památkou a uvolnilo tak cestu jeho dnešnímu majiteli. Developerská skupina HB Reavis chce budovy zbourat. Odborníci z Klubu dlouhodobě upozorňují na to, že se v České republice demolují cenné stavby vzniklé za minulého režimu. Jejich brutalistní rysy veřejnost často nesprávně považuje za produkt normalizačního uvažování, přestože ikony brutalismu stojí i v Londýně nebo Bostonu.

Žižkovská televizní věž je dílo, které se začalo stavět před revolucí a dostavělo se po ní. Stejně jako Transgas budila pozdvižení a přijetí veřejností bylo poněkud problematické. „216 metrů vysoká věž, raketa, píšťala, jedno, jak to nazveme, vždycky vyvolá ve městě diskusi. Zároveň stavba nese punc minulého režimu a reprezentuje nějaké násilí komunistů na lidech. Samozřejmě to s tím nemá nic společného. Věž jako taková za to nemůže, navíc nikdy nevysílala komunistickou propagandu,“ zdůrazňuje Aulický. A zakončuje: „Architekt je neustále na jehlách, jestli se mu dílo povedlo. Ovlivníte ráz města, i třeba jen malou budovou. Já si řešení věže obhájit dovedu a za výrazem, konstrukcí a pojetím věže si stojím.“

Poslechněte si celý rozhovor s Václavem Aulickým v aktuálním Bourání!