Deerhunter na nové desce mizí v další slepé uličce

30. leden 2019
Deerhunter

Jsou kapely pozvolného vývoje, který se táhne napříč celou jejich kariérou. Tak tomu bylo i u Bradforda Coxe až do páté řadovky Halcyon Digest, která shrnula veškeré snahy vyzáblého autora do psychedelicky podmanivé kolekce. Následující dvě desky pak byly přešlapováním v předsíni plné dveří. Které kroky povedou Američany do další fáze kariéry? Tuto otázku nezodpověděla ani novinka nazvaná Why Hasn’t Everything Already Disappeared?, která zkoumá další únikovou cestu.

Tématem mizení, tedy tím, co vidíme v různých médiích a často považujeme za skutečnější než samotnou realitu, se dnes seriózně zaobírá leckdo, od politiků přes novináře až po IT specialisty. Není náhodou, že se podobným tématem nechali ovlivnit i umělci. Vzpomeňme například téměř kompletní program loňského berlínského Transmediale nebo šest filmů posledního festivalu Jeden svět. Frontman Deerhunter Bradford Cox ale k tématu přistupuje z více teoretické a osobní stránky. Bere do ruky stejnojmennou knihu Jeana Baudrillarda a také Estetikou mizení od Paula Virilia. K rozjímání nad problematikou se navíc s kapelou stěhuje na samotu texaské farmy.

Deerhunter do nekonečných kukuřičných polí přibírají i tým spolupracovníků, snad jako záplatu na případná hluchá místa. Řada z nich je otestována na předchozích deskách. Jsou zde Grammy ověnčený producent Ben H. Allen III. nebo ostřílený studiový inženýr Ben Etter. Nejvýrazněji nakonec ale do výsledné podoby novinky zasáhla velšská zpěvačka a skladatelka Cate Le Bon. Její hlas a pro žánr netradiční cembalo je slyšet hned na několika místech Why Hasn’t Everything Already Disappeared?.

Deerhunter – Why Hasn't Everything Already Disappeared?

Hlavní téma desky je jasné. Seznam muzikantů také. Stejně tak i místo, kde celá deska získala svůj finální tvar. Ve výsledku se ovšem jedná o dobře maskované přešlapování na místě. No One’s Sleeping vzpomíná na nostalgické období The Kinks okolo desky We Are The Village Green Preservation Society, řada skladeb zase zní jako zapomenuté písničky z berlínské spolupráce Briana Ena a Davida Bowieho.

Pozitivně do celého mumraje zapadají analogové syntezátory, které zpátečnické tendence vrací zpět do současnosti. Deerhunter se ztrácejí v místech, před kterými sám Cox varuje v textech. Futurism sice zní podobně jako snahy Maca DeMarca, vyprázdněným veršům ale chybí autentičnost, která by DIY písničkářské hrátky ospravedlnila. A už zmíněné cembalo? Připomene ve svých barokních kudrlinkách Oneohtrix Point Never, Vessel nebo Gazelle Twin. Přesto není radno nad deskou celkově lámat hůl.

Je nová deska Deerhunter opravdu krokem mimo? Pouhým pokusem o velké gesto, které se nepovedlo, nebo má i své silné stránky? A jakou roli má v této hře hostující Cate Le Bon? Komplexnější rozbor desky týdne si poslechněte v audio podobě.

Deerhunter – Why Hasn't Everything Already Disappeared? (4AD, 2019)