Deska týdne: Minimalistický výlet Junip

První desku nahrávali Junip téměř dekádu. Od doby jejich prvního singlu a dlouhohrajícího debutu stačil bubeník Elias Araya vystudovat vysokou školu a kytarista a zpěvák José González se stát multiplatinovým sólistou. Debut trojice tedy nestavěl svůj sound na očekávání Gonzálezových fanoušků, ale především na repertoáru, který vznikl ještě předtím, než se strmou uličkou v San Franciscu proskákalo tisíce barevných hopíků. To bylo rozumné rozhodnutí, protože díky tomu Junip mají na co v dnešní době navazovat bez toho, aby někdo stále srovnával tvorbu trojice z Göteborgu s materiálem jejich frontmana. Důkazem šťastného rozhodnutí je eponymní následovník, který se v těchto dnech představuje veřejnosti.

Už tři roky starý debut Junip zaujal podprahovou chytlavostí nenápadných indiefolkových skladeb. Jejich půvab byl totiž průmětem popových postupů namočených do amalgámu popu a monotónních tendencí, které každá druhá kapela dnes vytahuje z krautrockových základů. Navíc podaných tak ležérně sugestivním způsobem, který donutí posluchače vyposlechnout pozorně i ty písničky, které by v jiném podání líně prošuměly zvukovody. Autoři nahrávky si těchto silných vlastností vlastní tvorby byli dobře vědomi, a tak letošní novinka se v mírně obměněných kulisách šine po stejné cestě.

Junip - Junip|foto: Mute Records

Rukopis Junip má hluboké psychedelické kořeny. Většina skladeb má popovou linku, která je akustickou kytarou a analogovými synťáky tažena dlouhými, navíc často zacyklenými oblouky stále kupředu. Navíc autoři si neberou servítky skladby přibrušovat různými distorzemi a p(r)otahovat je různými filtry. Recenzent časopisu Q si trefně pomohl nálepkou „krautfolk“, což ale neznamená, že by Švédové záměrně cizopasili na německých, minimalisticky rockových vynálezech. Jen je jejich rukopis přirozeně úsporný, dalo by se říct až popovým opakem lyricky rozevlátých Kings Of Convenience.

Nejlepší momenty letošní novinky Junip přicházejí se skladbami, které nesou na jedné straně lo-fi indicie, na straně druhé i s minimem prostředků zasahují posluchače svou výrazovou intenzitou. Obě dvě podmínky výborně splňují oba singly, které desku předběhly (Your Life, Your Call i Line of Fire). Druhá polovina alba se trochu introvertně schoulí do sebe, zpomalí, ale vzhledem k tomu, že ani předchozí písničky nejsou žádné stadiónové lomcováky, je večerní protiváhou předchozích nálad alba.

Junip |foto: Jon Bergman

Na domácí scéně se v poslední době spřátelili Bratři Orffové a Kittchen. Kdyby se jemnost prvních promíchala se soudobou avantgardností druhého, mohla by z tohoto spojení vzniknout podobně laděná deska. Deska, která znovu potvrdila, že José González schovaný uvnitř trojice Junip je stejně zajímavý jako osamělý sólista.

Přečtěte si také recenzi Jiřího Špičáka: „Nejlepší momenty na nahrávce přicházejí v okamžicích, kdy se decentní a velmi odměřený hlas Josého Gonzáleze protne s napůl improvizovanými syntezátorovými vyhrávkami Tobiase Winterkorna, jako je tomu třeba v úvodní skladběLine of Fire nebo v plíživé baladě Beginnings. Eponymní nahrávka Junip je dobře vybroušená a promyšlená deska. Jestli jí něco škodí, je to fakt, že se González drží zbytečně při zdi.“

Junip – Junip (Mute, 2013)