Deska týdne: Pomůžeme vám dospět. Snail Mail se učila od Liz Phair, která změnila rockovou hudbu

Písničkářky Liz Phair a Lindsey Jordan sice dělí několik generací, ale mají mnoho společného a jsou to spřízněné duše, jak samy říkají. Jejich hudební cesty mají dost podobný směr. Na kytaru se učily od útlého věku, vyrůstaly na americkém předměstí a zpívaly o tom, co se jim honilo hlavou během nejbouřlivějšího období lidského života. V písničkách dokáží vystihnout pocity teenagerek a dodat jim odvahu jednoduše proto, že všechny strachy, které posluchačky trápí, prožívají i další lidé. Phair i Jordan navíc vydaly své debutové desky shodně u vydavatelství Matador a znamenalo to pro ně průlom do mainstreamu. Čerstvě ho prožívá druhá zmíněná.

Dnes jedenapadesátiletá Liz Phair vydala grungem ovlivněné album Exile in Guyville v roce 1993 a na rockových festivalech vyčnívala jako jedna z mála žen – a snažila se alespoň trochu narušit stav indie rocku, který pořád připomínal klučičí šatnu po hodině tělocviku. Tehdejší společnost pro ni ztělesňovalo vymyšlené maloměsto Guyville, o kterém Phair na desce zpívá. „Ta chlapská mentalita, chlapi jsou chlapi a ženský se od nich mají učit,“ popisovala Phair. Bylo to v době, kdy z měst ve státu Washington přišla vlna riot grrrls, které začaly hrát punk a ukázaly, že holky na koncerty nechodí jenom okukovat kluky.

Phair tu zpívá o známostech na jednu noc, úzkosti z budoucnosti a touze po opravdové lásce: „Chci kluka a všechny ty kraviny, jako jsou milostné dopisy.“ Exile in Guyville byl ženský protipól k albu Nevermind od Nirvany, které vyšlo jenom o dva roky dříve – a v mnohém ho dokonce překonává a zároveň Phair tak předznamenala úspěch zpěvaček jako Alanis Morissette. Phair se podařilo na desku přenést naléhavou intimitu svých předchozích kazetových nahrávek, které právě vycházejí v rozsáhlé reedici Girly-Sound to Guyville. „Rozumí tomu každý, kdo utekl od hádky s rodiči, s dupotem vyběhl schodiště, zabouchl za sebou dveře pokoje, vytáhl deníček zpod matrace a začal do něj psát své hysterické proklamace,“ připomíná hudební publicistka Amanda Petrusich v osobním textu pro server Pitchfork – pro její tápající třináctileté já album znamenalo posvátný kodex a mapu ukazující cestu k dospělosti.

Deska týdne: Kapelní dodávka místo vysoké. Snail Mail na Lush tancuje mezi zranitelností a patosem

• Upravit
• Smazat

Lindsey Jordan, hudebnice z amerického Baltimoru, skrývající se pod pseudonymem Snail Mail, vloni překvapila suverénním EP Habit, natočeným v osmnácti letech. Nyní přichází s debutovou deskou Lush, na které znovu s odzbrojující naivitou, ale bez patosu zpívá o komplikovaných vztazích.

„Intimita, to je jedna z nejradikálnějších věcí, kterou můžete dnes udělat. Každého odzbrojí,“ říká Phair v rozhovoru s Lindsay Jordan, která na aktuální desce Lush přepíná mezi znuděností a jásavým nadšením, což odráží to, jak náhle probíhají změny nálad u teenagera. Jordan je smělá a zpívá prostě: „Nemáš mě snad ráda pro to, jaká jsem?“ Indie rock je v jejím podání deníčkovou zpovědí, která ale překvapí tím, jak dospěle působí – je slyšet, že Jordan se ve svých emocích vyzná, dokáže je dobře popsat a znovu je s každou písničkou prožívat. „Všechny songy musely mít takovou sílu, že se u nich můžu během každého koncertu rozbrečet.“

Lindsey Jordan dělá hudbu v úplně jiném světě než Liz Phair. Dnes už nejlepší indie rock hrají ženy, jak prohlásil minulý rok deník The New York Times a nebyl rozhodně sám. Nejsou to čtyřčlenné skupiny složené ze samých kluků, které posouvají kytarový žánr dopředu. Nové vlivy, emoce, postupy a také témata queer lidí přinášejí holky v kapelách. Nejlépe současný stav komentuje samotná Liz Phair: „Rokenrol není mrtvý, vyvíjí se. A Snail Mail je důkazem, že ženy převzaly vládu a jsou z nich nové rockové vzory.“