Dresscode? Do svého vzhledu v práci investujeme sami. Tak si o něm taky rozhodujme

O tom, že krása je privilegium, už bylo napsáno a natočeno mnoho. Stejně tak se ví, že v pracovním světě má toto privilegium celkem konkrétní ekonomickou hodnotu. Ponechám teď stranou, že tak jako u každého jiného privilegia, ani u tohoto není situace tak úplně černobílá a má i svou odvrácenou nebo alespoň problematickou stranu. V tuto chvíli se zaměřím na něco trochu jiného, a to na otázku, co pro takzvaně reprezentativní vzhled můžeme udělat my sami, a jestli bychom vlastně vůbec něco dělat měli.

Šárka Homfray|foto:Tereza Kunderová, Český rozhlas

V doprovodném rozhovoru k podcastu Lindy Bartošové Krása naznačuje socioložka Dana Hamplová, že profesní výhody spojené s atraktivním vzhledem nám nemusí zajistit jen to, s čím jsme se narodili. Případné „nedostatky“ můžeme totiž kompenzovat a dosáhnout obdobných výhod. To potvrzují i některé zahraniční výzkumy a konec konců i doporučení v řadě lifestylových časopisů nebo na internetových serverech. U mužů jde o doplnění určitých statusových symbolů, kterými naznačí svou dobrou profesní a společenskou pozici. U žen pak jednak pomůže sebevědomí, jednak to, jak se o sebe takzvaně starají. Nejspíše bychom tedy mohli být rádi, že naše profesní a ekonomické vyhlídky nejsou definitivně určeny pouze tím, jaké karty jsme si vytáhli v genetické loterii života. Ale nedá mi, abych tato východiska alespoň trochu neproblematizovala.

Bez ohledu na to, jestli naším cílem bude vypadat v práci atraktivně, reprezentativně, příjemně, sympaticky, úspěšně či výkonně, pokud do úsilí o vyvolání tohoto dojmu zapojíme i péči o svůj vzhled, bude nás to stát peníze a čas. Není žádným tajemstvím, že toto úsilí je genderované, a to i na té nejzákladnější úrovni. A je genderované tím způsobem, že ekonomicky, kompetenčně i časově je to zkrátka větší výzva pro ženy. Nevěříte? Mám pro vás jedno slovo – make-up. Ne, že by nás někdo nutil se do práce malovat. Nepochybuji sice, že existují zaměstnavatelé, kteří to svým zaměstnankyním předepisují, ale určitě to není univerzální pravidlo tesané do kamene. Je to ale takový kancelářský nebo obchodní standard – alespoň v období před covidem byl – do práce se zkrátka nalíčíme. Make-up stojí peníze, musíme se to s ním trochu naučit a zabere nám každé ráno určité množství času. Stejně tak potom večerní odlíčení. Muži toto obvykle neabsolvují a stále se jedná pouze o zajištění jakéhosi standardně, elementárně upraveného vzhledu, ne nutně o přípravu na soutěž krásy. A mohli bychom pokračovat k výběru oblečení, k účesu, a tak dále.

Jedna věc je, když zkrášlovací aktivity, pravidelnou revizi a doplnění šatníku, a podobně, podnikáme dobrovolně. Tedy tak dobrovolně, jak jen dobrovolné může být rozhodování v prostředí tak silně ovlivňovaném společenskými tradicemi a konvencemi, jakým je prostředí pracovní. Jiná věc ale je, když nám zaměstnavatel předepíše dresscode. Soubor pravidel pro oblékání v organizacích se u nás podobně jako některé jiné jevy z pracovního světa usadil přenosem z anglosaské firemní kultury, jak už název napovídá. A to aniž by byl nějak výrazněji reflektován v českém pracovním právu. Pokud vaše práce vyžaduje stejnokroj nebo ochranný oděv či obuv, pak vám je zaměstnavatel musí zajistit a musí vám pomoci i s jeho údržbou. Povinnost nosit silonky nebo sako ale nepochybně do této kategorie nespadá, a tady se už z čistě právního pohledu dostáváme do oblasti, kde povinnost vypadat určitým způsobem je přinejmenším pochybná.

Zaměstnavatel nemůže ukládat zaměstnancům a zaměstnankyním povinnosti, které nevycházejí ze zákona. Nemůže své lidi ani limitovat v jejich počínání způsobem nepřiměřeným povaze práce. A v neposlední řadě se relativně nedávno v zákoníku práce mezi zakázanými diskriminačními důvody objevil i sociální původ – pokud si nákladnější dresscode nemůžete dovolit, zaměstnavatel vás za to nemůže znevýhodnit. A nejde jen o to, co si na sebe do práce musíte nebo máte pořídit, ale i o tu druhou stránku věci, tedy co na vás zaměstnavatel rozhodně vidět nechce. Zde se vedou diskuze například o viditelných tetováních nebo nápadných netradičních špercích u mužů. Opakuji – čistě z právního hlediska váš vzhled může zaměstnavatel regulovat jen opravdu velmi omezeným způsobem.

To je ale skutečně pouze právní hledisko. Je nepochybné, že vzhled bude i nadále hrát velkou roli v lidském životě, včetně toho pracovního. Je nepochybné, že atraktivní a upravený vzhled – zejména takový, který naznačuje příslušnost k vyšší socioekonomické vrstvě, bude v práci výhodný. A nedělám si iluze o tom, že bychom se tady těchto podvědomých zkreslení někdy mohli zbavit. Co ale považuji za důležité, je reflexe právní úpravy, znalost toho, kde končí důrazné doporučení a začíná právní závaznost, a uvědomění si, jaké je moje postavení v případném sporu, když by odmítnutí dresscodu pro mě skutečně mělo nějaké pracovní následky.

V individuální rovině je pak skutečně pouze na nás, jak moc do svého vzhledu hodláme investovat a teď nemyslím pouze peníze. Těžko bychom někomu mohli mít za zlé, když se prostě snaží v práci dobře vypadat. Nemůžu si ale odpustit apel na to, že je dobré i o těchto individuálních volbách uvažovat, a mít na paměti, že stereotypy se udržují tím, že jim podléháme a vyhovujeme. A i když to pro nás může být výhodné, někoho jiného to může poškodit.

„Pokud si nákladnější dresscode nemůžete dovolit, zaměstnavatel vás za to nemůže znevýhodnit.“ Poslechněte si celý komentář Šárky Homfray v rubrice Prolomit vlny.